Uplynulo už skoro deset let, co jsme se zdviženým obočím sledovali mohutnou přívalovou vlnu postinternetového umění, které postupně, ale definitivně smetlo racionalitu jako převládající paradigma současného umění. Příklon k imaginativnosti, intuici, expresivitě, autenticitě, afektu nebo emocím jako příznakům umění nastupující generace popsal kromě jiných i Václav Magid v textu O neuchopitelnosti: V čem (ne)spočívá romantizmus současného umění v jednom z letošních Art+Antiques. V exkurzu do dobových východisek romantismu 19. století vysvětluje krach osvícenského konceptu racionality, která způsobila odcizení se okolnímu světu i sobě samým, z čeho pramení pocit melancholie jako nenaplnitelné touhy po znovunalezení propojení a jednoty s přírodou. Spíš než v eskapistické melancholii však vidí kvality nového romantismu v jeho schopnosti kritické ironie. Východiska člověka v kontextu současných krizí a jeho obrat k emocionalitě bychom mohli považovat za vcelku logický. Lze ho nahlížet i jako analogii k dobové situaci romantického člověka a přijmout tak předpoklad, že světonázor cyklicky osciluje mezi rozumem a citem. V krizích jsme vždy náchylnější k utváření jednotného hlasu.
Značná část materiálu videa Crush Machine Aurélie Bayad vznikala průběžně v době celosvětových karanténních opatření v důsledku pandemie. V přímé reakci na fyzickou izolaci a interakci omezenou na online prostředí přenáší pocit odcizení, disociace až panického ataku. Manipulace s materiálem želé nebo antistresového slizu a šeptající hlas, které známe z obsahů ASMR videí, simulují strategie instantní online úlevy a relaxace. Obsah slov nebo polykání želé je ale spíš zneklidňující než konejšivý. Také způsob, jakým autorka před kamerou exponuje detaily své tváře nebo těla spíš kontrastuje s většinovou instagramovou stylizací, z čeho můžeme odečítat feministické podtexty a gender fluid sympatie. Kolážovitost a asociativnost témat a expresí je dále přítomná i v textech, které se ve videích kromě hlasu objevují i jako typografická hesla, připomínající útržky refrénů popových hitů. Za výrazným techno zvukem videí stojí spolupráce s hudebnicí CryptiQt. Václav Janoščík v článku, rovněž tematizujícím emocionalitu píše, že naše emoce jsou mnohem spíše spojovány s hudbou než s výtvarným uměním, přičemž vyjmenovává několik příkladů souvislostí mezi popem a dobovou politikou: od deprese Joy Division, přes depresivní ženské celebrity po ekonomickou krizi Lady Gaga, Adele nebo Lany del Rey až po xanaxový rap Lil Peepa, tematizující neschopnost socializace, ale i obecnější společenskou úzkost.
Hey baby
Come here
come to me
why are you so sad
you don't need to worry anymore
i'm here for you
Come here
Come to me
I'm gonna make it all ok
