Instalaci Jana Bražiny v Galerii mladých je nutno nahlížet v širším časovém horizontu. Završuje jí své studium v ateliéru sochařství II. na brněnské FaVU, v práci s textilem nabývá suverenitu a současně předkládá poslední kapitolu jednoho příběhu o lásce - mluví o rozchodu.
V prostoru galerie se díváme na scénu jakéhosi zastaveného momentu, jednoho “políčka filmu”, kde dvě od sebe odtržené loutky v životní velikosti pomalu opět procitají k životu. Jejich nedávné pouto je rozvázáno a nyní už jenom nedbale visí ve vzduchu. Obě postavy ležící v opačných rozích místnosti jsou zhotoveny z totožného materiálu: obarveného bavlněného plátna, které je přišpendlené na polystyrenové “kosti”. Pod jejich kůží z textilu je na dotek znát měkká vrstva molitanu. Klouby těl jsou pohyblivé, vytvořené pomocí jednoduchých uzlů. Postavy tak připomínají nadrozměrné marionety nebo voodoo panenky. Pro pochopení této scény v celé její šíři je dobré podívat se na předkládaný příběh pozpátku. Předcházející kapitolou je dvojice vzájemně propojených realizací ve dvou brněnských artist run prostorách: Zaazrak|Dornych a Galerii Průchod, které probíhali souběžně na podzim minulého roku. Tato výstavní dvou-situace představovala dvojici postav v úzkém sepětí ve víru tance nebo polibku.
Neidylické ustrnutí jinak romantického momentu naznačoval použitý materiál plátna a sádry připomínající obvazy četných zlomenin a nebezpečí této blízkosti prozrazovaly tři půlkruhy s ostny místo rukou a hlav. Toxická závislost vztahu postav instalovaných v Zaazrak|Dornych svými chapadly prorůstala i architekturu Galerie Průchod. Klíčovým prologem zůstává první kapitola, realizovaná v Jedna Dva Tři Gallery v Petrohradské, která představila dvojici kostýmů nevěsty a ženicha evokující radostnou oslavu lásky. Na sádrových ramínkách ze stropu visel svatební oblek ženicha s kloboukem a precizně ušitá volánová nevěstina košile, sukně a korzet. Oproti navazujícím realizacím jsou v této instalaci dva odlišné momenty. Jako jediná otevřeně pracuje s gendrovou binaritou, symbol nevěsty a ženicha představuje tradiční heteronormativní uspořádání romantických vztahů. I v současnosti je však instituce manželství pro queer komunitu utopií. Druhou odlišností je, že v kostýmech chybí těla. Jan Bražina prostřednictvím této absence tematizuje nenaplnitelnou “normalitu”, nemožnost rovnocenného přijetí partnerství queer lidí. Korzet nevěstina kostýmu je možné číst i jako sociální a legislativní zkostnatělost, do které nelze zašněrovat všechny.
Love rhymes with fuck you je název písně Jeffreeho Stara, americké queer celebrity, který se proslavil v éře MySpace svou punk-rockovou hudební produkcí, později osobitou drag stylizací a vlastní kosmetickou značkou. Popisuje v ní bolestný rozpad vztahu, pocity frustrace a navazující nepříjemné situace. V pracích Jana Bražiny vnímám také přirozené, i když nepřímo formulované průniky s hudební pop a rave kulturou jakožto silných smyslových vjemů působících na prožívání a emoce, stimulující a rozvíjející intuici nebo psychospirituální prožitky. Prostředí rave komunit bylo také od svých počátků budováno jako safe space vyznávající principy inkluze, svobody a empatie. Také technika diy barvení secondhandových látek, kterou Jan Bražina používá, evokuje odkazy na současnou rave fashion vycházející z psychedelie 60. let. Přestože tmavé barvy loutek odkazují na rozklad a smrt, měkkost použitých materiálů, pečlivé sochařské provedení, péče při barvení a žehlení látek i laskavá introspekce a naslouchání vlastního prožívání naznačují spíš jungiánské čtení symbolu smrti jako nového, ozdravného začátku.
