Výstava Barbory Zentkové a Julie Gryboś je dalším dílem jejich výstavní série věnované tématu kolektivní únavy a vyčerpání. Každá z následujících výstav v sobě nese indicie té předchozí. Než o programové budování cyklu se spíš jedná o spontánní přelévaní významů, způsobů jejich komunikace a částečně i materiálového provedení. Kovové objekty vypletené textilií mají rozostřenou mediální povahu a ruší hranice žánrových kategorií jako je volné a užité umění, nebo plošný obraz a prostorový objekt. V soustavě mediálních průniků a vazeb se dá sledovat i odkaz k malbě, které se umělkyně dříve věnovaly. Kovové meta-nábytkové konstrukce se dají považovat za rám, do něhož je vetkána abstraktní malířská kompozice. Objekty často tvoří komplexní prostorové environmenty, aktivující různé smysly diváků. V navozování emocí jsou ale autorky opatrné, nemanipulativní. Současně jsou si vědomy důležitosti estetické poutavosti svých děl, kterou ale využívají jako prostředek artikulace dílčích témat, často obsahujících aspekt zániku, krachu nebo degradace.
Odpovědí na aktuální kulminující krize, celospolečenské i ty osobní, které na ně bezprostředně navazují, je nutnost zpomalení a klidu. Rituál relaxace je v instalaci pro Galerii u Dobrého pastýře zakódován v několika vrstvách, nejvýrazněji ve způsobu vyplétání kovových konstrukcí tenkými bavlněnými provazy. Připomínají polozapomenuté řemeslné techniky drhání nebo tkaní. Vytrvalá a detailní ruční práce způsobuje meditativní, eskapistické uspokojení. Název výstavy Tea Bags on Eyelids prozrazuje kromě lifehacku jak zmírnit důsledky unavených očí i zdroj pigmentace bavlněných přízí. Barevnou škálu tvoří lomené odstíny okrových až modrých barev způsobenou louhovaním různých druhů čajů a bylin. Mimochodem, využití přírodních pigmentů se v objektové tvorbě Julie Gryboś a Barbory Zentkové objevuje vůbec poprvé. Unavené oči můžeme vnímat i skrze opakující se motiv slzy ve tvarosloví kovových konstrukcí vypletených objektů, voskové výplni oddělující stěny nebo desek na podlaze, připomínajících lázeňskou dlažbu.
Vosk je dalším z relativně omezené škály materiálů přítomných v instalaci. Slzovité moduly vznikly roztavením relaxačních vonných svíček. I některé jógové ásany uvolňují emoce a můžou aktivovat pláč. A pláč také přichází, když je zpomalení a relaxace mandatorní. Mezi eskapistickým uvolněním a existenciální úzkostí z právě probíhající krize je cítit vibrování. Lze ho vidět ve strunách paravanů-harf obsahujících zrnící obrazy a slyšet ve strunách kytary Jana Tomáše, který pro instalaci složil hudební kompozici. I když je skepse, která z krize plyne, poměrně závažná, je komunikována empaticky a nenásilně, především skrze stravitelnou a vlastně docela příjemnou melancholii. Šíře vnímavosti je mimo jiné patrná nejen v imaginativnosti symbolů, skrze které autorky formulují svá témata, ale také v respektu k vzájemné tvůrčí autonomii, který je nevyhnutným předpokladem pro spolupráci v umělecké dvojici.
