Judita Levitnerová se zajímá o textil v širokém záběru významů. Prostřednictvím rukodělné parafráze průmyslové automatizované výroby zkoumá fenomén genderově podmíněného dělnictví, vliv tvrdé manuální práce na formování identity, tradici uměleckých řemesel i volnočasové kutilství.
Název Od hlavy k patce je slovní přesmyčkou, která část lidského těla nahrazuje mechanickou součástkou šicího stroje. Odkazuje tím na tezi sociologa Richarda Senneta, který kritizuje rozdílné vnímání prestiže práce hlavou a práce rukou. Tuto sociální hranici považuje za vykonstruovanou a v duchu hesla „Making is Thinking” stírá rozdíly mezi řemeslem a uměním. Pro lepší ilustraci používá příměr řemeslníka s jeho manuální zručností k citu ruky houslisty. Dlouhotrvající a opakující se pohyby rukou jsou pro obě profese nevyhnutné, stejně jako vyžadování určité kreativity, nebo schopnosti invenčně vyřešit specifický problém, které jsou typicky spojovány s intelektuální prací. Otázkou zůstává, jak by se s touto analogií dokázaly srovnávané skupiny ztotožnit a pokud ne, jaké hlubší důvody je k tomu vedou. V českém kontextu lze možné odpovědi najít ve výzkumu socioložky Kateřiny Nedbálkové z prostředí továrny Baťa, jakkoli je fordistický výrobní režim továrny vzdálen konceptu autonomie a kreativity řemeslné činnosti. Rozdíly v prestiži jednotlivých pracovních pozic ale můžeme sledovat i uvnitř továrny. Hierarchie jsou stupňovány od řemeslně odborných úkonů až po ty mechanické, které může vykonávat „kdokoli z ulice.” Na nejvyšším stupínku pak stojí řemeslo, vyučení v oboru v kombinaci s těžšími manuálními úkony, které vyžadují sílu a zkušenost, tedy tzv. „mít práci v ruce.” Tuto (v kontextu továrny) finančně i symbolicky nadprůměrně hodnocenou práci vykonávají zejména muži, a to i navzdory jejich početně nepoměrně menšímu zastoupení. Kromě genderových rozdílů v oblasti platů z toho vyplývá i fakt, že vyučení, tedy odborné vzdělání v řemeslu, je i ve zdánlivě homogenním pracovním kolektivu továrny znakem rozlišení.
Na hranici řemesla a sériové výroby se v období socialistického průmyslu nacházelo i množství dalších továren produkujících textilní výrobky. V souvislosti s prací Judity Levitnerové je zajímavé připomenout například techniku art protisu, umožňující výrobu netkaných nástěnných koberců. Art protis vzniká vrstvením vrstev česaného a barveného rouna na sebe, nakonec se celá plocha zatíží, spojí žehlením a prošije řadou stehů. Technika umožňovala vytvářet malé série textilních maleb. Judita Levitnerová tento mechanický sériový proces tkaní, tavení a prošívání programově napodobuje rukodělnou uměleckou prací. To chtě-nechtě naráží i na kontext ženského dělnictví a otevírá téma postavení žen v neoliberálním kapitalismu. S materiálem však zachází subverzivně. Textilní obrazy z látek second-handového oblečení „vyšívá” technikou pyrografie. Prostřednictvím této kutilské techniky tak materializuje Sennetovu tezi a rozmělňuje hranice „vážného” umění, „hobíkovství,” řemesla i sériové výroby. Současně nás upozorňuje na nutnost zásadní revize přístupu k práci, především v jejích sociálně třídních konotacích. Problematizuje zažité oddělování méně hodnotné a hodnotnější práce či práce méně potřebné a potřebnější. Dotýká se tím i pozice samotné umělecké práce, v níž splývá tradiční hranice činnosti intelektuální a manuální, a jež v širším povědomí balancuje na pomezí prestiže a zbytečnosti, elitnosti a marginálnosti. Instalace v Galerii mladých se však spíš pozorně rozhlíží a ptá, než by cokoliv manifestovala.
