Při kompletování informací galerijního programu mi nejdříve slovo Sborník z názvu výstavy omylem vypadlo. Když teď přemýšlím nad tím, jak jasně a co nejvýstižněji pojmenovat instalaci, která v Galerii mladých vznikla, vzpomněla jsem si právě na ně.
Emoce a situace, které se udály v průběhu roku, se otiskují do zobrazovaných symbolů i lehce se měnícího kreslířského a malířského projevu. Témata čteme v sériích podobně, jako bychom listovali kapitolami sborníku. Ne náhodou mluvím o čtení. Anna Fiedlerová své malby doprovází lyrickými textovými komentáři, ty ovšem nejsou součástí instalace nebo obrazů samotných. Jejich role je zatím interní, krátké zápisy prozrazují spíš vnitřní prožívání postav z příběhů, které sice nejsou v obrazech explicitně přítomny, ale jejich blízkost vnímáme skrze různé indexy. Také metafora je pro Annu zásadním pracovním nástrojem. V malbě se projevuje stylizací motivů, které tak poskytují velkorysý prostor pro imaginaci. I takto základní povaha znaku způsobovala v čtení Anniných maleb několik neporozumění. To, co se jevilo pro jednu z nás jako ženské, bylo pro druhou mužským a obráceně. Symboly se vrství, transformují, vrací a nebojí se být intimní. A právě spojení všech těchto aspektů způsobuje plastičnost a hloubku jejího projevu.
Zapomněla si na trhání šípků vzít rukavice. Rukavice jsou kožené, staré a od pletiva dosti odřené. Je lepší je mít. Slunce zvolna svítí, šípky jsou jak korálky. Navlečené na niti vypadají jako granáty. Prsten na ruce se třpytí, granáty na krku se červenají. Tmavě zelený les, suchá místa.
Ve sborníku čteme příběh mladé selky z lidové písně. Selka je přítomna skrze symboly šípků, pýchavek, kloubek vlny nebo zástěry a čepců. Mladá žena touží sníst chytrou kaši, rychle proniknout do tajemství dospělých. Místo toho ji trny keře při trhání plodů poškrábou ruce. Její snaha, odhodlání a nezkušenost si u dospělých vyslouží výsměch. Vztahování se a péče, zejména ta nevyžádaná nebo nepoznaná, může být pro selku svazující a vyčerpávající.
Švestka pod jazykem. Dneska je tam švestka, zítra trnka a pak dlouho nic. Těším se na rozkvetlé stromy. Když cucá trnky, tak se jí tak křiví ústa, že ještě dlouho potom se nemůže smát.
Potřebnou úlevu jí přináší vyslyšení větru a setkání se starým přítelem. Zahradníkem. Zahradník je ústřední postavou příběhů z předchozí série maleb. Přichází z cizí země, je svobodomyslný a dětsky upřímný. Staví utopické budovy a klade jednoduché až naivní otázky. Jeho přítomnost vnímám v symbolech věží a domků. Dospělí sice vědí, že na trhání šipek je nutné vzít si rukavice, ale na zahradníkovi dotazy neznají odpovědi. Jsou přichyceni při nevědomosti, ale selka se zahradníkem se jim neposmívají. Sbalí si jídlo, natrhané plody ze zahrady a několik potřebných věcí a vydají se společně na cestu.
Dostavník už stojí na zastávce Yellow circle. Nastoupím a sedí zde dáma. Hledí na mě tázavýma hnědýma očima. Proč a jak? Kočár jede po dosti kamenité cestě.
Už jsou na to sami, ale nemají strach, protože vědí, že mohou chybovat. Zkoušejí stavět první domy. Na místní poměry jsou možná trochu výstřední a eklektické, ale jsou bezpečné. Střechy jsou inspirovány architekturou orientálních krajin, domovem zahradníka. Selka zdobí kupole a vrcholy špičatých střech korouhvemi. Symbol korouhve může představovat celý registr významů. Kromě koruny nebo čepce ji vnímám i jako ukazatele směru a tedy poslouchání intuice. Vítr je svobodný a uvolnění, které také může představovat, vnímám i ve větších formátech Anniných maleb. Vidíme na nich věže s korouhvemi, pentle zástěry se ovíjejí jedna kolem druhé jako ve víru. Vítr je přítel a směru, který ukazuje, lze důvěřovat.
