Túruju motor, abych přehlušilx řeči, že pohyblivost mých končetin už se nikdy úplně nevrátí.
Túruju motor, uprostřed industrializovanýho vnímání těla se z mý soukromý zóny stává kolektivní skládačka, kde nepatří mi vůbec nic.
Marie-Anna Šulc se v současné době věnuje především tématům spojeným se zkušeností nepoddajného těla z feministických perspektiv s důrazem na otázku intersekcionality, zdraví a rezistence. Video Pelvic Chain, které je ústředním dílem výstavy, je možné vnímat i jako jakousi časovou kapsli zaznamenávající transformační zkušenost rekonvalescence po vážné nehodě. Pojednává o tělu, jeho změnách, extenzích i procesu znovunalézání vlastní tělesné autonomie. Naléhavý lyrický text videa tematizuje upoutání na lůžko a čelení žalu v nemocničních podmínkách, kde péče je často dehumanizující až násilná. Zraněné, nemohoucí nebo chronicky nemocné tělo je totiž stále vnímáno především jako tělo neproduktivní, vyžadující asistenci a pozornost, tedy jako přítěž. Emoce žalu se tak mění v rapový vzdor a hněv.
Obrazová část díla Pelvic Chain je videoklipem kombinujícím abstraktní 3D krajinu poraněných kostí, skutečně léčivého sdílení i emancipaci znovuobjevené síly, manifestovanou motorkářskou kaskadérskou performancí.
Ve videu Pelvic Chain vnímám dva typy empowermentu, nadosobní neboli kolektivní ve formě žitého queer a crip aktivismu a na druhé straně také osobní a individualistický, který pramení z nepřenositelné zkušenosti bolesti. Současná vlna feministické emancipace znamená radikální rozšíření vnímání odlišnosti nebo diskriminovaného postavení, i proto dokáže ve jménu odmítnutí konzervatismu normativity absorbovat i nejrůznější politiky identit. Queer teorie tak přijímají traumata, stigmata a ponížení „jiných“ „divných“ těl, těch, která jsou neviditelná nebo jsou „glitchem“. Hrdě přitom převrací význam původně hanlivého pojmenování postižených lidí a crip nálepku proměňují v symbol kolektivního odporu a síly. Crip emancipace se také kriticky staví k ideologii povinné zdatnosti a výkonnosti, ke které se většinová společnost po zkušenosti covidových vln a globálně nemocného těla dokáže vztáhnout líp než kdy předtím.
Osobní empowerment je o něco hůře popsatelný, vychází z transformační zkušenosti bolesti nebo hraničního zážitku téměř fatální nehody. Kateřina Kolářová o různých aspektech bolesti přemýšlí ve svém příspěvku Bolest jako performativní akt: Otevírání (crip) těla (queer) rozkoším v publikaci Terény performance. Na příkladu díla chronicky nemocného umělce Boba Flanagana, který ve své umělecké praxi využíval praktiky S/M vztahování se k tělu, přemýšlí nad distinkcí příjemné a nepříjemné bolesti jako prostředku kontaktu se svým tělem. Bolest se tak stává praxí vzájemnosti, sounáležitostí různě postižených těl, která se v procesu rekonvalescence stává stejně, ne-li víc léčivou než fyzická rehabilitace. Nepřenositelnost zkušenosti intenzivní bolesti nebo setkání s unheimlich je totiž zážitkem tak hraničním, že doslova rozbíjí možnosti jazyka, tedy nejpřímější formu sdílení. I navzdory tomu, že video Pelvic Chain vychází z osobní zkušenosti, nepřenáší trauma-dumpingovou tíhu a není žalozpěvem nebo baladou v pravém slova smyslu, spíš s vědomím hloubky a závažnosti prožitku vzdává hold síle těla a jeho schopnostem hojení.
