„Psychotronika nás může dovést k nové revoluci ve vědě, jinak zaplavíme svět během příštího století mechanickými i lidskými roboty, čímž se zrychlí odcizení a rozklad společnosti.“ pronáší voiceover v přítomném videu a vyjevuje nám jeden z klíčů, jak pochopit výstavu Matěje Pavlíka. Je totiž specifická tím, že ačkoli se zabývá současnými společenskými krizemi, tak nedetekuje jejich projevy jako to dělá většina současných uměleckých i teoretických reflexí, ale spíše naznačuje řešení, jak se s nimi potýkat.
Ve zmíněném voiceoveru účinkuje jako obecný argument Marxovo tvrzení, že každá doba před nás staví právě takové problémy, k jejich řešení existují prostředky, jinak řečeno, že kde je nebezpečí, tam je i možnost záchrany. Jakkoli lze připustit, že je tento vývojový optimismus, předpokládající zákonité směřování k pokroku, překonaný, můžeme s ním operovat i v opačné logice. Nehledejme chronologickou a kauzální posloupnost od současného k budoucímu, od horšího k lepšímu. A nehledejme ani univerzální problémy a jejich řešení, důležitá jsou totiž i okrajová dění a témata, která v současnosti nevzbuzují širší (vědecké) uznání. Jako v nějaké sci-fi zápletce se za nimi můžeme vydat do minulosti.
Autor naši pozornost směřuje na psychotroniku, když byla více nebo méně skrytou součástí vědeckého diskurzu a zájmu mocenských elit v období státního socialismu. Její institucionální rozvoj coby vědního oboru se v bývalém Československu odehrával především na konci šedesátých a v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, tedy v éře, kterou nazýváme normalizace a kterou si většinou spojujeme se symptomy jako je diskreditace elit, privatismus, pocity úpadku, atp. Jakou paralelu může mít s dneškem? Větší, než si mnozí chtějí připustit: naznačené společenské příznaky totiž nikam nezmizely a přetrvávají nebo dokonce sílí. Autor si tedy vybírá poměrně rozporuplnou vědeckou oblast fungující v rozporuplném režimu, ještě navíc v jeho velmi rozporuplné vývojové fázi. (Připomeňme, že psychotronika a psychoenergetika se následně politicky zdiskreditovaly a marginalizovaly do bizarních DIY praktik nebo podezřelého byznysu.)
Spekulativní přístup Matěje Pavlíka v sobě zahrnuje několik významových rovin. První z nich se týká čtení minulosti: pozdní socialismus není ideologický a sociální monolit, ale doba plná paradoxů, nejednoznačností a rozporuplností, které neskončily nějakým mezníkem politických dějin, ale transformovaly se do současnosti. Obecnější úrovní je narušování protikladnosti rozumu a citu, reality a nadpřirozena, materialismu a idealismu atp.
Třetí rovinou je kritika expertních elit a nadvlády ekonomických hledisek, jimž může třeba právě psychotronika či psychoenergetika vytvářet symbolickou protiváhu. Je tedy jednou z cest, jak se můžeme jako jedinci vypořádávat s vlastní bezmocí. Při zpodobňování této cesty autor kombinuje reálná historická východiska s fikcí, čímž upozorňuje na naše nespolehlivé předpoklady o myšlení, ideologii a moci. Podniká tak dvojí kritiku poznání, která se jednak vztahuje k reálnému vědeckému oboru (v našem případě k psychotronice), jednak k její obrazové reprezentaci. „Logicky“ pro to využívá média koláže, fotografie, filmu a found footage, která navozují zdání dokumentace skutečnosti. Ale i fikci můžeme věřit. Stejně jako můžeme vracet na stůl to, co z něj bylo smeteno.
AV zdroj k videoeseji Techniky a technologie na kompenzaci bezmoci: Možnosti psychotroniky, režie: Viliam Poltikovič, 1990
Poděkování: 3D animace / Philipp Kolychev; sound design / Jan Kašpar, Jonáš Richter, Ian Mikyska
Speciální poděkování: Lucie Rosenfeldová
