Výstava Kateřiny Držkové spadá do frekventovaného oblasti současného umění zabývající se mediální sebereflexivitou. Navzdory tomu, že se jedná o dlouhodobou tendenci vizuální kultury 20. století, je zřejmé, že je potenciál sebereferenčních přístupů nevyčerpatelný. V případě fotografie, která je podobně jako film vázána na technologický aparát zřetelněji než klasická výtvarná média, má toto pojetí obzvláště výraznou pozici. V podstatě není důležité, co je snímáno, není ani podstatný sám autor a jeho tvůrčí originalita, jako schopnost o procesech snímání a cirkulace obrazů přemýšlet a účinně referovat. S tímto souvisí i problematizace autorství, která je zde zřetelně přítomna v úrovni found footage: nalezených fotografií ženy u fotoaparátu a muže, kde není známo, kdo je fotografující ani kdo je fotografovaný.
Jedná se o dvě samostatné série fotografií pořízené následnými stisky spouště, které se mírně liší výřezem i tím, co se nachází uvnitř záběru – především výrazem portrétované tváře. Těchto odlišností si ale povšimneme až po důkladnějším srovnání, protože „namnožený“ soubor podobných obrazů máme tendenci automaticky vnímat jako nerozlišitelné kopie. (Výstava tak může opakovaně usvědčit diváka z jeho vlastních stereotypů vnímání.) Jediný zřetelnější rozdíl, který nás primárněji upoutá, je barevná odlišnost fotografií ženy, způsobená nejspíš odlišným vyvoláním snímků. Jedná se o další krok ke znejasnění původu přítomných obrazů: technické provedení snímků můžeme pouze odhadovat.
Skrze video s opakujícím se detailem mačkání spouště fotoaparátu má naše pozornost o to přímočařeji směřovat k samotnému momentu pořízení snímku, povědomému zvuku stlačení spouště, krátkému okamžiku, kdy stroj trvale zachycuje daný okamžik. Tematizace fotografického aparátu zde tedy probíhá skrze zvuk fotoaparátu, který jinak pro recipienta zůstává skrytý. Kateřina Držková se orientuje k psychologické a institucionální dimenzi těchto procesů, a to skrze pozici fotografa a fotografovaného. Instalace spojující nalezené fotografie, autorský text a abstraktně koncipované video, na němž se „jen“ opakuje detail mačkání spouště fotoaparátu, má až meditační charakter. Od obsahu obrazů / fotografií nám má upozornit na samotný prožitek z aktu fotografování, k intimitě, studu i narcisismu, které otevírá.
