Výstava Trina Alta, Tobiase Izsó a Layo Laurence Mussiho je výběrem z jejich samostatné tvorby, a současně je i dialogem podobných východisek a sdělení. Může to být třeba zájem o každodennost v jejích materiálních stopách a obrazových emblémech. Tobias se věnuje poetice „obyčejných“ věcí, které s velkou řemeslnou precizností a materiálovým citem pojednává do stylizovaných reliéfů a objektů. Evokují všemožné kulturní kódy, jako jsou surrealismus, dětská železniční dráha nebo bytový interiér ze šedesátek, a účinkují tak i jako cesta vlastní kulturní pamětí. Layo posouvá použití předmětů denní potřeby blíže k ready-made. Sestavuje instalace ze sklenic na víno, které tvoří osamělé pozůstatky minulosti. Kulturní asociace spojené s těmito předměty naznačují konverzaci, hádky nebo debaty, jsou zátišími odkazujícími k pomíjivosti.
Trin Alt pracuje s dříve používanými předměty denní potřeby, jako jsou peřiny nebo vyřazené kartonové krabice. Jako se skvrny po tělesných tekutinách stávají abstraktní obrazovou strukturou, přemýšlíme o předmětech spojených se soukromým životem jako o uměleckých objektech. Společnou intervencí autorů do prostoru galerie je stín, otisk zábradlí, které bylo dřív součástí expozice. Tento vystavujícími i kurátory neoblíbený dekorativní prvek se nyní odlupuje od stěn galerie a možná odhaluje romantickou stopu něčeho nenávratně ztraceného.
Sledujeme tu jen „obyčejné věci“ – opasek, příbory, knoflíky, sklenice nebo peřiny –, s nimiž se setkáváme dnes a denně a jimž obvykle nevěnujeme žádnou zvláštní pozornost.
Tyto předměty jsou zde motivy, možná spíš aktéři vrtkavosti (obrazové) iluze a nestálosti našeho vnímání a paměti, stejně jako aktéři dočasnosti našich prožitků vůbec. Jejich prostřednictvím sledujeme „kouzla“ s měřítkem, s hmotou, s materiálem a jeho povrchovým zpracováním, stejně jako oživování předmětů, které jsou vyňaté z jejich běžného používání do nové konfigurace. A je to divák, kdo ze své pozice může iluzi narušovat a zase obnovovat. Kromě fenomenologického hlediska (jak se nám předmětný svět jeví) se nabízí i interpretace skrze nový materialismus a jeho důraz na aktérství hmoty v konstrukci reality. Trompe l’oeil jako estetický princip, k němuž se autoři vztahují, zde nezpochybňuje jen spolehlivost našeho vnímání, ale i jasné role umění a jednoznačnost jeho výkladů. Výstava je tak i skeptickým komentářem vůči vztahu umění a skutečnosti, připomínkou půvabu i křehkosti umění v jeho autonomii.
