Zdá se mi stále týž sen:
„…šedý stín pobíhá nahoru a dolů po příkrém úbočí, mizí na římse za velkými skalisky a stromy… chvátám, ale dohnat ho nemohu, do kroku přidávám, křičím a volám a pojednou vím, že v tom zvířeti tkví všecek život můj, všecka má sudba, všecek zdar, že potřebné mi je jako vzduch, ale ono se mi beze spěchu neustále vzdaluje, nikoho a ničeho nedbá, odchází navždy, odchází ode mě, odchází… je schopná se nám všem ztratit, když jsem se plna starostí vydala po stezce zpátky, uslyšela jsem dole, daleko pod sebou nějaký zvuk a myslela jsem, že mně volá. Zastavila jsem se. Šla jsem dál, a pak jsem to uslyšela znovu: tentokrát jsem se nemohla mýlit, udýchaná a rozesmátá, uši dozadu a oči rozzářené. Všechny nás “pomilovala”, pak našla shozené jelení paroží, lehla si na jehličí a hrála si s ním…”
