David Vojtuš přistupuje k zvláštnímu galerijnímu meziprostoru. Snaží se pochopit jeho rozlohu. Po chvíli zjišťuje, že to není lehké. Není si zde jist ani tím, jestli se nachází uvnitř nebo obchází teprve hrany galerie. Posouvá se správným směrem, jak naznačuje schodiště uvnitř této buňky zvané dům, nebo zvolil protipohyb a vstup tak minul, protože vešel z jiné strany bloku? Chvíli se soustředil, než se zastavil tam, kde ucítil střed. Navzdory jeho vlastní klidové fázi se však okolo něj dál pohybovaly jednotky. Vypadalo to jako synchronní hemžení něčeho, co budí dojem zdánlivé nekontrolovatelnosti. Tento shluk pohybů byl však trvale udržován neviditelnými jemnocitnými vazbami. Až teprve obal, ten mu dal tvar. Nádoba. Tedy náš dům. Bez něj by se všechny jednotky vydaly do různých stran a to už bychom možná vodě ani neříkali voda. Byla by nejspíš dalším skupenstvím.
