Měkká tkáň mezi žebry a pupkem, pod hrudní kostí – řecky hypokhondros, je místo, odkud často fyzicky vyvěrá jistý pocit. Z tohoto označení tedy vychází termín hypochondrie. Nekonečná zvědavost a studium vlastního těla, navzdory více či méně pochybné motivaci, o nic nezmenšuje vážnost a sílu tohoto obsedantně pozorného zpochybňování. Můžeme se proto ptát – lze tento způsob pozorování přenést na jiná těla, nebo dokonce mimo náš druh? A mohl by být tento rozšířený stav empatie užitečný, pokud bychom jej dokázali vhodně přerámovat?
Šimon Chovan nad těmito otázkami spekuluje dlouhodobě a výjimkou není ani soubor prací představený na jeho první sólové výstavě v Česku. Drobnohled upřený na zdánlivě minimalistickou podobu site-specific projektu Dendrites & Tissues odkrývá detailní práci s formou i obsahem. Chovan své objekty často odlévá, rozřezává, rozpouští a inscenuje do složitých, organizovaných celků, které evokují struktury a systémy různého typu: lidské, přírodní, či ty umělé.
Do dřeva vylaserované kresby, které slouží jako panelové obložení galerie, navazují na rozkolísanost těchto hranic. Jedná se o písemný kód z úzkostlivě korkem vypolstrované ložnice Anny de Noailles či Marcela Prousta, nebo spíše o lýkožroutem typograficky vyhlodanou kůru, která narušuje zajeté bezpečí interiéru? Větvení mateřské chodby do spletitých vzorců může ale také připomínat důlní štoly, neuronové výběžky, strupy lupénky, technologický hardware či rozrůstání plísně na zvlhlých zdech.
Podoba Chovanových objektů je evokativní a haptická, čemuž napomáhá uvědomělá práce s výstavním prostorem. Tu autor v rámci Galerie mladých rozehrává, když ornamentálnost manýristického štukatérství z kreseb rozvíjí v barokně-buněčném tvarosloví dendritů. Směsice materiálů, jako jsou silikon, porézní lufa, větve a okrový pigment, potvrzuje materiálovou citlivost, jež je pro Chovanovu práci charakteristická, a to především s ohledem na poslední jmenované.
Okr, ahistorické barvivo obsahující oxid železa, je v jeho tvorbě důležitým prvkem – vulkanická oblast Banské Štiavnice, odkud autor pochází, je na něj totiž bohatá. Na otázku, co je původní („přírodní“) a co konstruované, pak reaguje dialog mezi „živými“ kusy vybíhajícími z galerijních zdí a stropu a kusem, který je hermeticky izolován ve vitríně. Zde se už pouze brání kovovému prachu.
Výstava tak slovy francouzské filosofky Catherine Malabou vybízí k přemýšlení o vzájemném vztahu materiálních a konceptuálních, biologických a kulturních, lidských a nelidských forem – nejen v jejich specifičnosti, ale i v jejich propojenosti. Dendrites & Tissues proto nenaznačuje ani tak autoimunitní útok proti vlastním tkáním a orgánům jako spíše osvobození od původních funkcí a daností.
Supported using public funding by Slovak Arts Council.
