Následující výstava nás zavede zpět k základnímu prvku neustále se opakující nostalgie, která byla hnacím motorem několika dekád minulého století. Touha po úniku, která naplňovala emancipační hnutí šedesátých a sedmdesátých let. Opakující se příslib navěky lepších zítřků, který se pojí s historií devadesátých let symbolizovaných technologickým optimismem. Spektrum nostalgické touhy po lepších časech se stalo součástí naší existence a nyní se nám mstí tím, že dodává palčivě přesný význam slovům – líp už bylo.
Při setkání s undergroundovými náměty, jež se odrážejí v Markových dílech, si připadám jako jeho mladší bratránek, který se mu tajně vkradl do pokoje. Místo plakátů, obrovské zvukové aparatury a barevných samolepek ostře vnímám bolestný pocit úpadku – co se s tímhle místem stalo? Kam se poděla radost a kde jsou záběry ze všech těch divokých party? Je tohle konec? Minimalistický konec prostý nostalgie.
Nacházíme se v časové smyčce, kde se pohyb tří těles nad horizontem mění v nezvladatelný chaos, dokud se všechno mezi vašimi prsty nerozpustí a nerozpadne. Ten osvěžující chlad ranního úsvitu na letním festivalu, ten moment nejistoty, kdy netušíte, které slunce právě zapadlo a které co nevidět vyjde – nebo se možná zrovna noříme do dlouhé, chladné noci.
Kam se vytratila svěží psychedelická atmosféra šedesátých let spojená s volnou láskou a hrdostí, jež přišly na svět v hnízdě lidské emancipace? Kam se poděla sedmdesátá léta? Ta velká renesance znovuzrozeného světa, který se záhy ocitl ve spárech temné melancholie a paranoie po dojezdu. Vstupujete do let osmdesátých a ocitáte se uprostřed šílené zoologické zahrady plné neoliberálních dravců – a někdo těm potvorám dal chlast. Risk je zisk. Nechte to „éčko“ najet a vrhněte se po hlavě do poslední dekády tohoto depresivního století, kde svůj zdravý rozum necháváte napospas pro chvíle dočasného osvícení.
Tato cesta, stejně jako každá jiná, nás provede utopickými okamžiky, počínaje projektem modernismu přes poválečnou éru až k devadesátým létům, ke konci dějin. Hledání společného jmenovatele nás vede k úniku před skutečností – mladšímu bratrovi hrdé Utopie. Na cestě do Navždy nesmíte zapomenout, jaký je záměr vašeho psychonautického výletu – nalézt nereálný základ lepšího světa.
Ve věčné smyčce minulosti připomínající cizí zemi a „lepší budoucnost“, kterou jsme již viděli, je naším úkolem hledat cestu úniku. Tu, která se vymyká zákonitosti času a prostoru. Umožní nám zapomenout na bolestně trojrozměrný svět a vklouznout do nicoty nekonečna v 5D – Úniku do Navždy.
