Zdá se mi stále týž sen:
„…šedý stín pobíhá nahoru a dolů po příkrém úbočí, mizí na římse za velkými skalisky a stromy… chvátám, ale dohnat ho nemohu, do kroku přidávám, křičím a volám a pojednou vím, že v tom zvířeti tkví všecek život můj, všecka má sudba, všecek zdar, že potřebné mi je jako vzduch, ale ono se mi beze spěchu neustále vzdaluje, nikoho a ničeho nedbá, odchází navždy, odchází ode mě, odchází… je schopná se nám všem ztratit, když jsem se plna starostí vydala po stezce zpátky, uslyšela jsem dole, daleko pod sebou nějaký zvuk a myslela jsem, že mně volá. Zastavila jsem se. Šla jsem dál, a pak jsem to uslyšela znovu: tentokrát jsem se nemohla mýlit, udýchaná a rozesmátá, uši dozadu a oči rozzářené. Všechny nás “pomilovala”, pak našla shozené jelení paroží, lehla si na jehličí a hrála si s ním…”
Hladíme- li psa dotýkáme se materializovaných potřeb a dispozic dvou živočišných druhů za posledních 14 000 až 18 000 let. Vlk byl zřejmě vůbec prvním ochočeným zvířetem. Člověk i vlk sdíleli stejná území a lovili stejnou kořist. Oba druhy nakonec vytvořili spojenecký svazek a skrze vzájemnou adaptační strategii položili základy pro řízenou domestikaci. Projekt Davida Přílučíka zkoumá a přetváří předivo vztahů, kterými jsme během této koevoluční cesty prošli. Podobně jako šlechtitelé i on si cílevědomě vybírá vhodně působící aspekty, které rozvíjí skrze historické a společenské fenomény. Propojuje je v nové relační kvality a zintenzivňuje tak motivy, které jsme si zvykli chápat jako neměnné.
V roce 1956 formuloval plukovník Karel Hartl žádost o vytvoření nového psího služebního plemene pro potřeby československé Pohraniční stráže skrze křížení psa s vlkem. Počátek chovu se datuje na 26. květen roku 1958, kdy se v chovatelské stanici pohraniční stráže Libějovice v jižních Čechách narodilo ze spojení vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje pět štěňat. Vznikla tak první fáze F1 vedoucí k zvířeti, jenž mělo status národního plemene. Československý vlčák – vtělená hranice neexistujícího státu, neznámé stvoření, které již není vlk a ještě není pes. Pro Přílučíka je tato událost výchozím bodem, skrze který rozvádí úvahy o identitě, teritoriu a dualistickém myšlení. Představte si svobodného psa. Byl by to ještě pes? To neznamená, že pes není svobody schopen. Naopak to vyžaduje přehodnocení, čím vším se pes a svoboda může stát. Myslet a jednat v nových vazbách proměňujících pojmy a jejich uživatele.
Stávající výstava hledá možné směry napříč těmito nejasnými východisky. Skrze záběry z bonitací (chovných svodů) a interakcí mezi psem a majiteli, útržky z rozhovorů s Karlem Hartlem, žalobou na stát chránící vlky, pachy, řetězy, pletivem, hybridním overalem – bite suite a dalšími intervencemi rámuje galerii do ambivalentních konotací na pomezí péče, perverze a distance. Analogicky přechází do problematiky přisuzování lidských hodnot nelidským aktérům. Spřízněné témata autor přibližuje i ve svých dřívějších dílech Kočka (2013), Trainning for mutuality (2015), videu Blind Bidding (2017) a výstavě donor (2018), kde nahlíží jak na zvířata, tak na technologie jako na entity úzce provázané s našim životem.
Pokud tyto snahy nebudují nové aliance po dosud nevyznačených trajektorií mezidruhového biotopu, povedou i přes dobře míněné přesvědčení k reprodukci stávajícího antropocentrického pohledu, ve kterém dominuje člověk a k násilnému etickému kýči.
David Přílučík (*1991) je absolventem pražské Akademie výtvarných umění, členem Ateliéru bez vedoucího a spolku Artyčok TV. Ve své práci problematizuje nastavené vzorce myšlení, které ovlivňují naši sociální, kulturní a politickou danost.
*text vznikl na principu křížení (spoluautorství David Přílučík, Zuzana Janečková)
