V malířské i objektové tvorbě Pavla Dvořáka se mísí dvě poměrně protichůdné tendence: odzbrojující a citlivá upřímnost introspekce a ostrý extrovertní sarkasmus, vše zastřešeno zkoumáním pozice maskulinity. V jeho nejnovějších malbách je možné vysledovat téma archetypu mužské síly, potřebu její aktualizace a přijetí nových forem v bohatší škále, a to nejen jako nepřemožitelný zdroj dominance nebo agrese. Motivy maleb lze číst i jako sebeironické zpochybňování mužské pozice, často v partnerských konstelacích. Jeho objekty, dřevěné figurky si zase ponechávají lehkost metaforické zkratky a schematického zjednodušení, které vytváří prostor pro ironické komentáře.
Instalace v Galerii mladých není primárně malířská a intimní, tvoří jí zejména objekty, skrze které jsou témata (mužské) moci a dominance pojednávaná v širších souvislostech. Klíčem k rozkódování hlavní linie příběhu je dřevěná figurka zobrazující He-Mana, postavu z osmdesátkového amerického animáku, prostřednictvím které se znovu vrací ke známým pop-kulturním zdrojům, typickým pro jeho dřívější tvorbu. Svalnatý blondýn, princ Adam alias He-Man se svým obřím mečem a zeleným tygrem, bojuje proti zlému čaroději Skeletorovi, jež se snaží ovládnout svět. Původní animovaný seriál se zakládá na představě autorů, že děti láká moc, jelikož žádnou moc nemají a musejí poslouchat dospělé. Tenhle odvěký archetypální boj o moc a dominanci je vyprávěn pomocí atributů dětského světa: dětského pískoviště jako znaku dobytého teritoria nebo dřevěných autíček a pěnové rakety jako symbolu vojenské síly. Zápletka seriálu He-Man and the Masters of the Universe spočívá v boji dobra se zlem, hranicí mezi životem a smrtí. Klíč k ovládnutí nebo zničení světa, který chtějí vlastnit všichni ultimátní zlejši napříč superhrdinskými příběhy má v instalaci podobu červeného tlačítka aktivujícího jaderné zbraně. Akvarely, které výjev doplňují, jsou inspirovány tzv. nukleární turistikou, fenoménem divácky hojně navštěvovaných testů jaderných bomb, které se v Nevadské poušti (asi 150 km od Las Vegas) uskutečňovaly od 50. let prakticky až do konce studené války.
Komentář k určité formě toxické maskulinity nebo jakési „zbožšťování” dominance díky násilí je možné číst i v dalších dvou dřevěných figurkách. Postava rytíře představuje dvojí kritiku, jednak svou mírkou i atributy zesměšňuje klasický sochařský žánr jezdeckého pomníku a v druhém plánu s otazníkem nahlíží ideální obraz muže jako hrdinu a bojovníka, tedy násilníka. Motiv muže s delfíní hlavou zase můžeme interpretovat jako alternaci mýtických kentaurů nebo faunů, což zase otevírá celou škálu možných významů, vedoucích až k odkazům ke queer kořenům. Tato postava tvoří jakýsi spojovník mezi malířskými a objektovými motivy, které Pavel Dvořák používá a objevují se rovněž v jeho aktuálně rozpracovaných malbách. Delfíni jsou pop-kulturou již léta vykreslování jako nadmíru inteligentní a milá zvířata, málo se ale tematizuje agresivní chování jejich samců v průběhu páření. Ve skupinách dokážou svou samičí oběť doslova znásilnit a zabít. Pavel Dvořák tak prostřednictvím svých objektů-hraček konstruuje barevný, zdánlivě nevinný dětský pokojíček, čímž nenápadně a s lehkostí pojmenovává naše hluboce zakořeněné stereotypy a kulturně podmíněné obrazy „správného” mužství.
technická spolupráce: Pavel Klvaňa
