Linie horizontu protíná vrstvy nejrůznějších povrchů, aby nechala před vašima očima vzniknout krajině, která postrádá signifikanty kultivace, lidského zásahu. Nabízí základní symboly zenbuddhistické meditace, tedy horu, řeku, balvan i oblázek. Měřítka jsou různá, otevřená dialogu. Lidskou rukou pečlivě opracovaný materiál přemosťuje vztah mezi civilizací a přírodou, kterým se
Tereza ve své práci dlouhodobě zabývá prostřednictvím komponování adaptovaných nalezených materiálů. Bez ohledu na dominanci sochařského jazyka celá instalace je stále patrné klasické fotografické vzdělání na pražské FAMU, které tvoří základní východisko pro Tereziny krajiny vstupující do výstavního provozu coby rozvrstvené, trojrozměrné snímky s výrazně symbolickým vyzněním.
Otázka, jestli je hora skutečně modrá a řeka stále teče, rozvíjí charakter názvu instalace vycházející z klasického haiku do tiché kontemplace rozvolněné temporality dalece vzdálené tempu naší digitalizované reality.
