Výstava Kateřiny Držkové spadá do frekventovaného oblasti současného umění zabývající se mediální sebereflexivitou. Navzdory tomu, že se jedná o dlouhodobou tendenci vizuální kultury 20. století, je zřejmé, že je potenciál sebereferenčních přístupů nevyčerpatelný. V případě fotografie, která je podobně jako film vázána na technologický aparát zřetelněji než klasická výtvarná média, má toto pojetí obzvláště výraznou pozici. V podstatě není důležité, co je snímáno, není ani podstatný sám autor a jeho tvůrčí originalita, jako schopnost o procesech snímání a cirkulace obrazů přemýšlet a účinně referovat.
