Nedávno mi kamarádka popisovala, jak žádala překvapený nemocniční personál na operačním sále, aby jí vyfotil vyoperovanou část jejího vlastního těla, zatímco bude v narkóze. Ne, nejedná se o popis nového filmu Lucie Rosenfeldové, který je poprvé představen právě na výstavě v Galerii mladých. Na této reálné situaci se však dá dobře ilustrovat jedna z důležitých významových rovin Luciina filmu. Tou jsou otázky moci nad (vlastním) tělem, mimo jiné i prostřednictvím jeho obrazové reprezentace. Je jí také potřeba pochopit ideologické pozadí medicínských praktik ve vztahu k jedinci a k jeho tělu. Luciin film začíná větou ve voiceoveru: „Mapujeme v touze zjistit, jaká místa jsou skutečně naše.“
Obrazová reprezentace ženského těla, které je už historicky objektem mocenské manipulace související s nároky na jeho reprodukční užitečnost, zajímá Lucii Rosenfeldovou dlouhodobě. Její tvorba tak otevírá dilemata individuální svobody versus kolektivních zájmů, výzkumu a vědy versus dehumanizace, obrazové dokumentace versus manipulace, těla versus paměti. Kritické zkoumání vizuální reprezentace je současně i subjektivní výpovědí s autofikčními prvky.
Pro žánrovou specifikaci jejích filmů, jakkoli je to ošemetná snaha, bychom mohli použít označení videoeseje rozvíjející odkaz kritiky médií v nejširším slova smyslu a současně také experimentálního filmu v jeho autheurské tradici. Estetické řešení je kombinací prvků dokumentu, edukačních filmů a digitální animace, které doprovází voiceover s historických výkladem nebo s archivními citacemi.
Film Jak si nepamatovat svá těla je zaměřen na interrupční zákroky. Nejedná se ovšem o přímočarý názorový příspěvek k jednomu ze zásadních témat současných ideologických válek. Autorka se soustředí na způsoby kulturní reprezentace tohoto zákroku, kdy srovnává jeho reprezentaci jednak v éře státního socialismu v Československu a jednak v rámci feministických hnutí druhé poloviny dvacátého století ve Spojených státech amerických. Obě zmíněná společenství, tj. jak to lokální, státně autoritativní, tak americké emancipační hnutí, tyto zákroky pojímají jako legitimní. Pro obě je také typická nebývalá podpora ženské rovnoprávnosti, jakkoli se odehrává ve specifických kulturních rámcích a mocenských nastaveních. Zajímavé je ale sledovat odlišnosti ve vybraných kulturních reprezentacích interrupce.
Lokální dokumenty jsou koncipovány jako observace tísnivých výjevů z ordinací a sálů nemocnic s emblematických detailem nervózně se mnoucích rukou čekajících pacientek, který pak Lucie Rosenfeldová opakovaně ve svém filmu cituje ve vlastních dodatečně natočených záběrech. Feministické materiály jsou pojaty jako poutavá propagace, v níž je zákrok podáván jako „bezproblémová“ záležitost. Žena podstupující interrupci zde vystupuje jako sebevědomá aktérka celého zákroku, která rozhodně není v podřízeném postavení. Pozoruhodná až bizarní je spokojenost i úsměvy na tvářích přítomných. Co srovnání těchto dvou diskurzů přináší? Dilema, které má širokou platnost: zda se přiklánět k osobní autonomii, nebo k péči, která v kolektivním rámci nezbytně přináší rizika dozoru a byrokracie. Jednoznačná odpověď samozřejmě neexistuje, a tak nám zůstává právě a především možnost být zvídavými i obezřetnými účastníky života našich vlastních těl.
Lucie Rosenfeldova
Jak si nepamatovat svá těla
18 min, 2024
