Monika Žáková uzavřela v roce 2012 studium pražské Akademie výtvarných umění souborem maleb, jejichž abstraktní jazyk odkazoval na jedné straně k autonomní problematice obrazové formy, na druhé straně ke geometrii přírody. Protože se zpětně jeví jako „předjímaná budoucnost“ a protože zároveň rozvíjel témata a řešení, jimž se Žáková věnovala už dříve, můžeme dnes s relativní jistotou tvrdit, že jde o umělkyni s pevně zakotveným programem, do jehož kontinua pozvolna vstupující nové obrazové prvky a významové akcenty. Dojem nepatřičnosti bychom neměli, ani kdyby nové obrazy postavila vedle starších, kdy by bylo vidět, že i když vypouští některé vyčerpané motivy, např. pavoučích sítí a krystalických struktur, novými motivy na ně plynule navazuje.
