Výstavní projekt Motýlí třesk pojímá expozici Kabinetu jako situační prostředí, do něhož divák vstupuje jako do magické krajiny či specifického všeprostupujícího organizmu.
Prostřednictvím animačních a scénických postupů je simulována atmosféra, kterou autorky chápou nejen jako metaforu určitých vesmírných dějů či příběhů, ale vztahují ji také k mikrokosmu lidského těla a jeho prožitkům.
Tento přístup můžeme vztáhnout k tradici expanded cinema (rozšířeného filmu) a dílčím způsobem také k vizualitě 19. století stavící na atrakci, vnoření, ohromení, fikci atp.
