Voda existuje ve třech skupenstvích – jako pevná látka, kapalina a plyn. Tato její trojjedinost jako by nabírala božskou podstatu. Lidský organismus je až z 80 % tvořen vodou a dle našich aktuálních vědomostí by člověk měl denně vypít alespoň tři litry vody. Pod vodou vydržíme bez dechu kolem tří minut. Mnoho dýchacích, kožních, srdečních, gynekologických a pohybových onemocnění se léčí v lázních nebo u moře. Když má člověk stres, pomáhá napít se, dát si sprchu nebo koupel. Dnes jsou také vyhledávány speciální vodní masáže a terapie watsu, které přinášejí až transcendentální zážitek. Ženy častěji rodí ve vodě, někdy i za přítomnosti delfínů. Pitné vody začíná být na jedné straně méně, na druhé straně ledovce vlivem stoupající teploty tají a zvyšuje se hladina světového oceánu. Stoupá i teplota vody, a to tak rychle, že se vodní biotopy a korálové útesy nedokážou této změně přizpůsobit a zanikají. Věřící lidé navštěvují poutní místa, kde se nachází zázračná léčivá voda.
Pro každého poutníka je voda tím, co nejvíc potřebuje, dělá si její zásoby, bez ní nepřežije víc než 72 hodin bez újmy na zdraví. Aktuálně jsme svědky údajně největšího sucha za posledních 500 let. Voda se objevuje ve všech mytologiích, snech a výkladech jako prvek symbolizující život, city a jistý druh nekonečna. Sondy vyslané do vesmíru hledají na planetách vodu, ta je nadějí, že by tam mohl vzniknout život, nebo že je možné, že tam někdy život byl.
Výstava Jana Matýska Ocean Fitness zohledňuje všechny tyto konotace vody a vytváří tekutou vizuální intoxikaci, během které se můžeme stát mořskou pannou a zažít transhumánní prozření. Hlavním motivem je intoxikovaná voda, která způsobuje halucinace. Vzhledem k tomu, že se tato intoxikovaná voda stává součástí životního prostředí nás všech, jsme intoxikováni všichni a halucinujeme, měníme se v obojživelníky:
tvory napůl suchozemské a napůl vodní, napůl reálné a napůl virtuální. Imerzivní instalaci dominují videa a objekty, které diváka vtahují pod hladinu vodní faty morgány. Prostor připomíná lázně, divák se ocitá v intimním prostoru jakoby jeskyně, nachází v ní barevné objekty neurčitých biomorfních tvarů a do světa intoxikační hypnózy ho provází hlas hypnotizéra. Cítí se jako v lázni, která je silně sugestivní, místy se v ní objevuje i hrozivá krakatice, jako bychom byli v nějaké prehistorické jeskyni z budoucnosti. Naše tělo se mění a není už jen naše, stává se součástí prostředí a je čím dál tím víc tekutější, vrcholí v erotickém motivu halucinačního vizuálního orgasmu. Námětem pro výstavu byl pro Jana Matýska Mokrý sen Leviatana, jenž naplňuje autorův dosavadní výzkum hydrofeminismu a transhumanismu. Autor svým dílem poukazuje na environmentální problémy, které není možné ignorovat. Pokud by si každý člověk uvědomil význam a důsledky svého konání, mohl by zabránit zvyšování intoxikace naší planety a jejího vesmírného okolí. To, co se děje na naší Zemi, má totiž důsledky i za hranicemi její atmosféry.
