Vstoupit do instalace Štěpána Brože a Medarda Zemana je jako ocitnout se v lucidním snu. Celou dobu cítíme podezření, že nic z toho, co vidíme není skutečné, ale i přes výraznou stylizaci motivů vnímáme v malbách a objektech obrysy světa, které jsou nám důvěrně známé. Nejednoznačnost jednotlivých motivů nás nutí probouzet se znovu a znovu a prožívat tak několik možných příběhů ve stejných kulisách.
Díky této nejednoznačnosti konstruuje dvojice Štěpán Brož a Medard Zeman svět plný protikladů: lehkosti a temnoty, upřímnosti a ironie, nebo pozitivních magických ochranných amuletů v kontrastu s bublajícími močály a předzvěstí zkázy v neurčitém čase. Intuitivní fantasknost malířských motivů Štěpána Brože se tak mísí s poučenými citacemi z dějin krajinomalby.
Imaginativní objekty a asambláže Medarda Zemana jsou post-ironickými komentáři světa umění i širšího kontextu, ve kterém se ocitá. Zveličením těchto prvků se přitom oba umělci a kamarádi odvolávají na společnou zálibu v hyperbolizaci vyprávění. Samotná instalace jednotlivých maleb a objektů, které jsou přiznaně bočně nasvícené a zdánlivě tak určují jednu pohledovou stranu, zase citují žánr historických dioramat. Místo zprostředkování epického a hrdinného narativu z národních dějin nám však nabízí vizi lehce groteskního utopického světa, nejednoznačně kritického vůči našim představám, domněnkám nebo přesvědčením.
Imaginativnost samotné instalace i její přirozené pobídnutí k variabilním interpretacím ve spojení s humorem mi připomněli obraz ze slovenské lidové pohádky Ženský vtip, jejíž varianta je v Česku známá pod názvem O chytré horákyni.
Jak to v pohádkách bývá, chudá ale chytrá dcera sedláka dostane za úkol přijít/přijet na svatbu ani ve dne ani v noci, ani pěšky ani na voze, ani na koni, ani ne po silnici i po silnici, ani oblečená ani nahatá a má přinést dar i ne dar. Mladá žena tedy přijíždí na svítání, tedy ani ve dne ani v noci, sedí na kozlovi a přitom ještě dostupuje na zem, společně takto „kráčí“ kolejí vedle silnice, oděná do rybářské sítě a jako dar nese dva holoubky ve dlaních, kteří vzlétnou ve chvíli obdarování. Pole lásky Štěpána Brože a Medarda Zemana je výstavou společnou i individuální, intuitivní i konceptuální, myšlenou vážně i s nadsázkou, citující i popírající žánry, fantaskní i realistickou. Je to prase i slon, zajíc i klokan, plynová maska i chapadlo chobotnice nebo chvost draka i portál, lanýž i kámen. Ale je to také výstava stoprocentně upřímná ve své nejednoznačnosti, v oproštění se od zjednodušujících obžalob světa a v neposlední řadě i v inspirativním přiznání vlastní nejistoty.
