V eseji O nemoci Virginia Woolf píše: „Při tom, jak běžným stavem nemoc je, jak ohromnou duševní proměnu obnáší, jak zarážejícími se nám, když světla zdraví pohasnou, jeví ony neprozkoumané končiny, jež nemoc odhaluje, a jaké pustiny a pouště duše obnaží byť jen slabounký záchvat chřipky…, se přirozeně zdá zvláštní, že nemoc, po boku lásky, války a žárlivosti, nezaujala místo v panteonu význačných témat literatury. Jeden by si myslel, že celé romány budou věnované chřipce, epické básně tyfu, ódy zápalu plic… Ale ne; … jak jen může, literatura předstírá, že její starostí je duch; že tělo je jen tabule čirého skla, skrz niž duše vyhlíží jasně a přímo.”
Instalace pozůstávající z textilních objektů a videa Terezy Vinklárkové v Galerii mladých přes sebe vrství několik témat. Téma tělesné nemoci, ale také péče o vlastní duševní zdraví a možné psychosomatické příčiny projevů onemocnění těla se neoddělitelně prolínají s její osobní výpovědí o prožívání fyzického oslabení i nerovné pozice v zdánlivě nehierarchickém systému mezilidských vztahů. Podobně jako Virginie Woolf i Susan Sontag vnímá stav onemocnění těla jako odvrácenou stranu říše prosperity, ve které máme dvojité občanství. Ve své eseji Nemoc jako metafora popisuje stav nemocného, oslabeného těla jako situaci „prohloubeného a zcitlivělého vědomí”, které se pak může stát impulsem k léčivému procesu v protipohybu: hledání možných příčin zdravotních potíží v přemíře emocí, které nedokážeme nechat promluvit.
Kouzlo nevyřčeného slibu je rozšířenou video-instalací, nebo určitým typem odlišného kina, jak o něm mluví Erika Balsom. Scénografický charakter instalace výstavní prostor rozděluje na hlediště a jeviště. Sochařské objekty lamp a vaku na sezení následují stejnou stylizaci jako kostýmy a scény ve videu. Měkké textilní materiály objektů, teplé barvy zářivek lamp i oblé tvary ostrovů na podlaze lákají svou přívětivostí, aby nás jejich mírně zlověstné chapadla a liány ovinuly a chvíli zadržely. Stěžejní sdělení je nám totiž zprostředkováno skrze osobní výpověď postavy ve videu, jejíž hlas k nám promlouvá ve středním rodu. Určité odosobnění a hledání síly mluvit o nikdy nevyřčeném můžeme vnímat i skrze použití a stylizaci kostýmu, který volně asociuje fantasy a s ním spojené nadpřirozené schopnosti nebo léčivé šamanské rituály. Samotný text mluveného slova je fragmentovaný a střídavě přibližuje různé zkušenosti nemoci těla, nepsané pravidla fungování jednoho společenství, pocity přijetí i vyloučení a nakonec i zneužívání mocenského postavení vůči členům skupiny. Osobní a nevyřčené se bez zbytečného bulvarizování stává vysloveným, angažovaným a léčivým.