Lucie Lienerová, tvořící pod pseudonymem Lištica, je čerstvou absolventkou Ateliéru malířství 3 na brněnské FaVU. Její malby často propojují citace dějin umění s vlastními zkušenostmi – závodním plaváním, jízdou na koni nebo osobními prožitky s blízkými. Na výstavě Plevelitel sledujeme dynamiku vztahu dvou lidí, ve které se odráží niterná intuice pozorovatelky i snaha o racionální kategorizaci a porozumění zjeveným symbolům. Jako důležité se jeví téma transformace a její dvojí povaha, pečující i násilná, a také téma ostrakizace, které je zastoupeno motivem plevele.
Zájem autorky o rostliny považované za škodlivé, neužitečné, cizopasné až agresivní se jen zdánlivě týká jejich přitažlivé a rozmanité morfologie. Sám pečlivě namalovaný atlas plevele je spíš smyšleným než realistickým zobrazením skutečných rostlin. Mnohem důležitější se jeví chápání jejich role, postavení a charakteru, které autorka metaforicky přenáší na lidi. Motiv plevele tak zastupuje všechny vyloučené, kteří mohou být ve svých mikrokonstelacích prospěšní i navzdory neužitečnosti, která je jim obecně přisuzována, příliš komplikované povaze nebo jiným potížím. I když samy malby rostlin stylizují plevel místy až do krásných bujných rozkvetlých kytic, celá série obrazů nepřináší jednoznačné, rychlé ani schematicky pozitivní východisko z prekérní situace. Plevel – člověk zůstává plevelem v rostlinné podobě a tato transformace je vykoupena bolestí až násilím.
Ústřední postavou a hybatelem děje série maleb je postava Plevelitele – (anti)zahradníka, který se dostává do kontaktu s ženskou postavou Ivou. Z dějových fragmentů maleb je možné odečíst, že se Iva stala jednou z jeho „obětí“. Orgány a části jejího těla jsou uloženy do půdy a díky péči Plevelitele klíčí a rostou, mění charakter. Pro (anti)zahradníka je v této části příběhu dominantní jeho pudovost a libidální charakter tělesnosti. Jeho tělo, ale také pohled na něj je toužící a současně je v něm něco odpudivého. Tato tenká hranice mezi líbivostí a odmítáním v sobě koncentruje poťouchlost, ironii, ale možná také zmatení.
Aspektem souvisejícím s touto nejednoznačností je také jakési „revenge“ obrácení principu „male gaze“, kterou autorka provádí z pozice pozorovatelky příběhu. Tělo Plevelitele podrobuje uštěpačnému zkoumání, zdůrazňujíc přitom kontrasty mezi reálným mužským tělem a jeho ideálem, jak ho známe napříč dějinami umění. Tím převrací nebo minimálně vyrovnává pozice moci. A i díky tomuto reverznímu pohledu Iva nezůstává v pasivní roli oběti, ale doslova kvete ve své nové (možná smířlivější) plevelité podobě.
V současné literatuře bychom mohli najít hned několik děl, která více či méně přiléhavě souvisí s tématy a motivy Plevelitele a jinými prostředky popisují prožívání násilí i (posthumanistické) touhy po proměně. Popisy silné fyzické přitažlivosti i agresivního chování souvisejících se sociálním vyloučením nacházíme v Dějinách násilí Édouarda Louise.
Hlavní dějovou linií je přitom traumatická zkušenost sexuálního napadení. Han Kang zase popisuje niternou touhu proměnit se ve strom v knize Vegetariánka. Motiv květin a rostlin tady vystupuje také jako spouštěč fyzického vzrušení, které jde na ruku manipulativnímu sexuálnímu kontaktu vedoucímu k postupnému „zešílení“ hlavní postavy. Nejexplicitnější proměnou prochází svět Jonáše Zbořila v lyrické próze Flora. Neurčitý tvar, rostlina, zvíře i kus kabelu vysílajícího signál prosperuje na úkor své hlavní pečovatelky v duchu zákona zachování energie. A kde jinde než ve vyloučené zóně, bývalé zahrádkářské kolonii. Zahrada, rostlinný svět nebo divoká příroda jsou od nepaměti vděčnou projekční plochou pro ukotvení různých příběhů a významů. Na výstavě sledujeme různé možné obsahové posuny vedené intuicí autorky v čase, i proto nemusí být jednoduché (a snad ani nezbytné) zorientovat se v jejich vyvíjející se symbolice.
Původ lidských těl, která Plevelitel sází, není známý. Možná je vrah, možná sběratel nebo zachránce, ale zcela jistě je také pečovatelskou postavou. Vychovává dítě, které sice má lidské obrysy, ale tkáň jeho těla je pravděpodobně spíš rostlinná. Malby této série nemají ambici děj uzavřít a vypointovat. Pozorují, noří se, převrací, pochybují, zkouší, a především odmítají ustrnout, zkostnatět, schematizovat.
