Ačkoli Imrich Vanek (1931-2015) nepatří k obecně uznávaným umělcům druhé poloviny 20. století, jeho monumentální „keramické stěny“ najdeme na veřejném prostoru v mnohých slovenských městech. Vanekovou doménou je keramika, kterou považoval za živé sochařské médium a soustavně usiloval o její emancipaci. V přezírané kategorii “jen keramik” však zůstal po celý život. (Nejspíš proto není o jeho tvorbě ani zmínka v relativně nové historiografické publikaci Slovenské sochárstvo 1945 – 2015: Socha a objektKataríny Bajcurové.)
Výstavu, první po smrti autora, lze považovat za další iniciační krok v rozsáhlejším „konvolutu“ aktivit, které Svätopluk Mikyta a Zuzana Bodnárová z kulturní platformy Banská Stanica podnikají. Vycházejí z přátelského vztahu s autorem v poslední dekádě jeho života, ze vzájemného respektu, ze seznamování se s rozsáhlým uměleckým potenciálem, jenž bohužel nebyl naplněný s ohledem na proměny sociálního a politického pozadí. Fenomén úspěchu a následně po roku 1989 uměleckého a sociálního vytěsnění je pro autory v kontrastu k absolutní připravenosti Vaneka tvořit a jeho v ̶ slovenském prostředí vzácného přístupu ̶ k médiu keramiky.
Výstava neukazuje komplexnost Vanekova díla, je ukázkou, vhledem do ještě nezpracované pozůstalosti autora. Díla doslova vytáhnutá z ateliéru mají posloužit jako návnada pro laického diváka jako podnět k odborné veřejnosti, aby hledala ve Vanekovi autora s důležitým postavením a symptomatickou kariérou.
Výstava tematizuje situaci umělce, jehož díla sice jsou frekventovanou součástí veřejného prostoru, ale který je současně téměř zapomenut. Dalším přítomným motivem je závislost sociálního statusu umělce na společenské poptávce, které vedla Vaneka od úspěchu a nadstandardního hmotného zajištění po sociální kolaps. V této souvislosti lze připomenout i přetrvávající nezájem o veřejnou ochranu uměleckých děl a staveb z období socialismu, který se projevil na současného žalostném stavu i ničení mnoha výtvarných objektů z této etapy.
Do projektu jsou vedle Imricha Vaneka zapojeni Hynek Alt, který fotografoval autorovu bratislavskou vilu s ateliérem pouhé dva týdny po jeho smrti, dále Illah van Oijen, která procestovala v roce 2017 Slovensko a zdokumentoval stav a situaci Vanekovych monumentálních realizací ve veřejném prostoru. Výzkumnou částí projektu se zabývají kunsthistoričky Šárka Svobodová a Ľuba Belohradská. Autoři projektu spolu s dědici pozůstalosti připravují ve spolupráci s architekty Vítem Haladou a Benjamínem Bradňanským ve Vanekově vile zřízení muzea a mezinárodního rezidenčního centra keramiky. Ambicí je naplnit vizi Imricha Vaneka otevřít reprezentační vilu veřejnosti a využívat její materiálový i technologický fundus pro tvorbu.
