Structures of the arrangement. Rotation and mirroring. The centre point. Mirroring axis crosses the point of rotation. The beginning is also the end. Symmetries, circles and line.
The simplest definition of algorithm says that it is an ultimate sequence of accurately defined instructions for completing specific task. If so, is a word, sentence or film an algorithm, too? Words and sentences consist of letters, films of static cells. Only the right combination of them makes a statement? And what if these two systems analogically interconnect? And how would you explain the metaphor in such arrangement?
The exhibition concept works with a biased choice of authors of moving image (from videos to experimental films), who are connected by common axes or points: interest and use of characteristics and structures of used medium from digital to analogue; documentary nature of record of ordinary, civil situations; and tracks of literature or texts. Those transpose to auto-reference, a script replacing the soundtrack, and own or found poetic statement arranged according to vague coincidence.
Illusiveness, imagination and mystery.
Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem. Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.
Filip Cenek patří do výrazné generace absolventů brněnské FaVU nastupující na uměleckou scénu v nultých letech, jež se soustředila na médium pohyblivého obrazu v nejširším slova smyslu. Zájem o film, animaci nebo VJ se stal jedním z určujících znaků její identity a dokázal ji zřetelně vymezit vůči dalším uměleckým trendům dominujícím tehdejší výtvarné kultuře. Filip Cenek oproti mnoha dalším členům této “filmové avantgardy nultých let” u média pohyblivého obrazu setrval i ve své následné umělecké kariéře. Od různých forem re-editů klasického filmu a zásahů do digitálního obrazu se posunul k velmi specifické poetice vyznačují se filmovým vyprávěním s použitím minimálních filmových prostředků. Narace je artikulovaná skrze fotografický obraz a textová sdělení v mechanickém rozpohybování karuselových diaprojektorů. Asynchronní střídání poetických textových sdělení a fotografií všedných situací evokujících absolutní bezčasí propojuje postkonceptuální myšlení se stejnou měrou intuitivního přístupu. Analyticky je možné díla nahlížet i jako určitý sémiotický model, testující průniky dvou odlišných znakových systému. Důležité nejsou znaky samotné, ale jejich vztahy a uspořádání. Racionální systém vyvažuje metaforičnost textů i obrazů, které nás navádí jenom do polovice jejich významu. Důležité jsou zde i okamžiky absence, chybění a zámlky, které v nás aktivují náš vlastní smysl pro přirozené doplnění celku. Připravovaná výstava je vhledem do aktuální tvorby osobnosti reprezentující lokální výtvarnou kulturu v jejích estetických i společenských souvislostech, jejíž tvorba současně představuje jeden z vysoce autentických příspěvků do oblasti experimentálního filmu a umění pohyblivého obrazu.
Paralelním charakteristickým rysem prací Filipa Cenka jsou jeho četné spolupráce s jinými umělci a umělkyněmi, Terezou Sochorovou, Ivanem Palackým, Magdalenou Hrubou nebo Jiřím Havlíčkem.