Původní pojem diskurzu antropologie zavedený na začátku minulého století Arnoldem van Gennepem, později převzat a rozšířen v 60. letech Victorem Turnerem, popisuje stav přechodu, pomezí lidské identity v průběhu rituálu; člověk vstupuje rituálem do procesu proměny a na neurčitý čas pozbývá svoji původní skutečnost, aby byla postupně nahrazena novou. Tento práh vlastního určení je obrazem práce Lucie Papčo. Médiem klasické analogové fotografie se vší její fetišizovanou materialitou transformuje přirozená krajina do abstraktních obrazů, z dálky domnělých monochromů, které až při bližším kontaktu skýtají možnosti postupného rozečtení. Obraz přírody, zcizen a enigmaticky zatemněn přeexponováním fotografie, postupně získává novou formu, stejně tak i obsah v retinálním vjemu diváka. Mimo něj neexistuje a postrádá smysl. Čtení krajiny tak skýtá pokaždé jinou nuanci uchopení toho, co by jinak mělo být zcela jednoznačné.
Výchozím záměrem výstavy Alotrium není dokumentace, ale rozšíření performance art: osvětlení jejích východisek, manifestů a motivací. Cílem kurátorů bylo prostřednictvím výstavy zpřístupnit to, co bychom mohli nazvat teorií praxe. Existují festivaly, performance art se vyučuje na vysokých uměleckých školách, v posledních letech se rozmáhá zvýšený zájem o reflexi její historické dokumentace. Co ovšem chybí, je objasnění kontextu, pohyb v rozšířeném poli významů, hledání souvislostí směrem k antropologii, etnografii, performance studies. Výstavu lze dělit do dvou významových okruhů. První glosuje osobní přístupy vystavujících umělců. Reflektuje důvody a manifesty, ve kterých osvětlují svou práci a poodhaluje tak svět za závěsy, utajené a jinak nečitelné motivace. Druhý okruh se zabývá performance ve vztahu k uměleckému vzdělávání a jako základní charakteristikou komunikace. Výstava je již třetí prezentací dlouhodobého projektu Expanded Performance, který se zabývá performance art v rozšířeném kontextu uměleckých a mimo uměleckých významů.
