Instalace maleb a objektů Markéty Soukupové přes sebe skládá několik významových vrstev, propojujících sociální témata s fenoménem automobilismu. Využívá přitom vlastní estetiku kutilství nebo DIY, které jsou Markétě vlastní, stejně jako prostředky kresleného humoru až laskavé ironie v kombinaci se schopností empatie i kritického odstupu. Auto figuruje současně jako práce, věc statusu, fetiš, hobby vášeň, symbol spolehlivého ničitele klimatu, ale také jako prostředek, který nám umožní na chvíli rychle zmizet z města ven a načerpat tak síly, nebo záchrana v podobě střechy nad hlavou.
V duchu schematického zjednodušení, typického pro vtip nebo karikaturu si dovolím tvrdit, že minimálně naše bublina je vůči fetišistickému vlastnění a nadměrnému užívání aut poměrně kritická. V ideologickém sporu „Brno autem” nebo „Žít Brno (na kole)” bychom většinově sdílely*i pravděpodobně stejné preference. Téma celosvětově vysokého podílu emisí ze silniční dopravy je na výstavě Markéty Soukupové zřetelná z oblak kouře aut závodících na kdysi zeleném, teď spíš sluncem vypáleném kopci, který symbolizuje přírodu jako protipól rozrůstajícího se betonového města i našich eskapistických výletních fantazií. Pneumatiky se v různých formálních provedeních, v malbě, objektech i grafikách stávají metaforou pro toto všudypřítomné morální dilema přetavené do naoko praktické otázky: Jak naložit s nastřádanými ojetými pneumatikami? Příklady lidové DIY upcyklace v podobě květináčů, houpaček nebo „pneumatikových mimoňů” asi nebudou to pravé řešení.
Je také možné je odvézt do pneuservisu nebo vybraných sběrných dvorů, aby se nakonec proměnily v energetické palivo některé z betonáren, takže cyklus růstu města za plotem pomyslného pneuservisu se uzavře.
Kromě pozadí pro haldy pneumatik, tvoří prostředí pneuservisů nebo autodílen další významovou vrstvu výstavy. Představuje auto jako zdroj práce, hobby vášně, ale také jako především mužskou doménu. Pozvání k výměně kol nebo značek na dřevěných modelech aut je možné mezi řádky interpretovat i jako drobné symbolické narušení dominance v této genderově podmíněné činnosti.
Kapitolu výstavy pojednávající o práci vnímám i v širších souvislostech. Pro mnoho lidí žijících mimo dosah infrastruktury velkých měst, je vlastnění a denní používání auta jedinou možností, jak se z místa bydliště dostat do zaměstnání a zpět. Pro mnohé z nich, především v chudších nebo dokonce vyloučených lokalitách, se přitom elektromobil nestane realitou ještě i dlouhá léta po roce 2035, odkdy Evropská unie schválila zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem. Nový elektromobil si nebudou moci dovolit stejně jako si nikdy nemohli dovolit jakékoliv nové auto. Již proklimatická opatření Francie, i když odlišna od těch unijních, vyvrcholila v roce 2018 do mohutných demonstrací tzv. žlutých vest, symbolizujících reflexní vestu, povinnou pro řidiče v případě nouzového zastavení. Do ulic vyšli zejména lidé z vesnic a malých měst, kteří se bouřili proti zavedení ekologické daně za naftu.
Pro obyvatele regionů, kde je auto jediným dopravním prostředkem, by bylo takové opatření zásahem do jejich už i tak napjatého rozpočtu. Protestující ventilovali svou frustraci ze zhoršujících se životních podmínek a rostoucí nerovnosti.
O poznání romantičtějším řešením jiného typu krize, krize bydlení, může být vlastnění obytného auta. Oblíbený dovolenkový karavanový styl z břehů nedalekých přehrad nebo Jadranu proměnila generace mileniálů v nedozírnou svobodu digitálního nomádství. Ne pro každého je však tohle rozhodnutí jenom věcí touhy po dobrodružství, příjemným vedlejším efektem je také neplacení předražených nájmů. Možná se jedná o první vlaštovky fenoménu, který v jiném sociálním a ekonomickém systému vytvořil komunitu nomádských seniorů. Asi záleží na tom, jestli bude drahé palivo nebo zdroj energie levnější než drahé bydlení, případně je vždy možné přespávat i v autě s prázdnou nádrží či nefunkční baterií a vyfouklými pneumatikami.
Markéta Soukupová využívá zkratku a lehce ironický humor vysmívající se stereotypům na pojmenování různých aspektů sociálních nerovností způsobených nebo udržovaných kapitalismem. Ten často nekompromisně odsuzuje „neúspěšné”, z různých důvodů marginalizované skupiny obyvatel na hranu přežití. Výstava je protkána upřímnou a sympatickou nejednoznačností, nemoralizuje, nepodsouvá velké pravdy a jasná řešení, spíš pozoruje, vnímá a hledá alespoň nějaká individuálně funkční východiska. Otázkou ale zůstává, co s těmi ojetými koly?
