Slovo wee je skotským synonymem anglického little. Název A wee bit of Heritage představuje snahu o alespoň malé nahlédnutí do kulturního dědictví severo-skotského městečka Wick s téměř devíti tisíci obyvateli. Město bývalo strategickým bodem rybolovu a hlavním přístavem severu Skotska. Situace se ale za poslední roky změnila, sledi jsou už desítky let vylovení, lov krabů nevynáší jako dřív, jaderná elektrárna je odstavena a jednou z mála věcí, které zde fungují a jsou atraktivní i pro turisty je distilérka, nukleární archiv a The Wick Heritage Museum. Muzeum provozují dobrovolníci všech generací a každý obyvatel města ho zná a alespoň jednou ročně navštíví. Paměť místa je zde pečlivě uchovávaná v souborech užitých předmětů, fotografií a drobností ve vitrínách nebo v celých místnostech, které doplňují mnohdy nefungující videa a všudypřítomné osvěžovače vzduchu. Nasazení, se kterým dobrovolníci uchovávají svou vlastní historii, je dojemné a odzbrojující. Anna Tesařová prostřednictvím své lyrické dokumentace muzea mluví i o síle obrazů a touze nebýt zapomenut.
Markéta Wagnerová nejčastěji pracuje s peformancí, filmem a hudbou se značkou dávkou ironického humoru. Něžná krása jabloní je výstavním projektem rozprostřeným mezi Galerii mladých a sál Kina CIT. Představuje příběh Markétinho literárního alter-ega Amadeua Plankton, který píše prozaická díla C-kvality a básně ještě horší. Jeho první kniha Něžná krása jabloní je lesbickým dramatem viděným očima čtyřech aktérů příběhu a Vřískající hrůza zpuchřelých sadů by se dala popsat jako erotický zombie horror s nádechem fantasy ve stylu J.K. Rowlingové. Inspiračními zdroji literárních děl Amadea Planktona jsou jablečné sady a farmy v Kentu, kde každoročně jezdí na sběračské brigády společně s jinými studenty*kami a absolventy*kami uměleckých nebo humanitních oborů. Prostřednictvím dokumentárních fotografií, audioknihy a hudebních videoklipů nebo video-esejí ironicky komentuje každodenní život umělců*kyň a intelektuálů*ek v roli východoevropských nádenních pracovníků.
V kůži pomalu vařené žáby se v kontextu klimatické krize má generace již narodila, ale až pandemie covidu a rozpoutání rusko-ukrajinské války naplno otřásly naším sebeobrazem. Následný šok a rozčarování způsobily definitivní zpochybnění našich zdánlivě bazálních hodnot racionality a humanismu a apelují na potřebu jejich redefinice. V dílech nastupující generace umělců a umělkyň se toto přehodnocování projevuje zejména obratem k jejich protihodnotám: k romantismu či spiritualitě, nebo snahou o zrovnoprávnění postavení všech aktérů planetárního společenství.
