Termín virtuální environment je pro definování prostorů, které vytváří Ondřej Vicena, nepřesný. Vhodnější je svazek pojmů – bipolární interaktivní open space. Když si tyto pojmy představíme jako volně stažené živé kabely s přetékajícími daty, pak jejich bipolárnost spočívá v tom, že se sice gros vnímaného díla odehrává virtuálně, ale instalováno je v 3D analogovém prostoru a stále potřebuje reálně existující artefakty i „tělo“ hostitele. Krásou iluzivních prostor, ve kterých je možné díky virtuálnímu propojení cokoliv a kdekoliv, dosahuje Vicena spirituální roviny.
Oltárnost nastolené situace se v Galerii mladých zhmotňuje zejména v již existující barokní architektuře připomínající díky klenbám sakrální prostor. Vicena reaguje na dané dispozice a proporce, kterými mění materialitu. Obsahové kódy vztahů, které se objevují při přechodu do „nového světa“ přes jistý druh iluzivní membrány, ať už zvukové, nebo obrazové, otevírají nové možnosti vnímání. Membrána je místy tekutá do té míry, že si ji divák přestává uvědomovat, Vicena ji tvoří v instalaci buď zvukovými nebo obrazovými efekty. Velmi zřetelné je to zejména v souvislosti se zvukovou složkou, která vytváří cíleně atmosféru nočního klubu..
Z obyčejných parket se stává taneční diskoparket evokující klip Billie Jean od Michaela Jacksona, ve kterém se postupně rozsvěcují dlaždice chodníku. Tato paralela je velmi prvoplánová, ale v tvorbě Ondřeje Viceny nacházíme poměrně často odkazy na kultovní díla, ať už je to pohár od Adolfa Loose, walkman nebo nápoj Sprite. Dominuje jim velmi estetické měřítko a optické hry. Analogové „triky“ jako zrcadlení a světelné efekty působí jednoduše a čistě. Zbytečné přetechnizovaní, které by se v těchto souvislostech dalo očekávat, tu absentuje. Technologie figurující v tvorbě Ondřeje Viceny odráží jak technokratický přístup, tak rovněž ideu antropocénu
