Druhá ze série celoročních intervencí Richarda Loskota v prostoru Kontext bezprostředně navazuje na jeho předešlou instalaci. Tvořila ji soustava zrcadlových ploch rozmístěných ve šroubovici dvoupatrového schodiště a umožňujících průhled z přízemí, přes foyer 1. patra se vstupy do galerie a kina, po administrativní zázemí galerie, které je v 2. patře objektu. Odrazy zrcadel tak umožňují nahlédnout budovu v jejím architektonickém, ale i institucionálním charakteru ve vertikálním řezu jako celek.
Autor tuto stávající zrcadlovou konfiguraci nyní doplňuje o podstatný prvek, kterým je světelný zdroj. Přenos obrazu se tím rozšiřuje, „komplikuje“ o další optický princip.
Název této výstavní epizody ‒ „Indukce“ ‒ má dva referenční rámce. První se odkazuje k fyzikálnímu jevu, což je pro umělecký přístup Richarda Loskota příznačné. V tomto případě se jedná o evokaci, nikoli o reálné využití elektromagnetické indukce. V souvislosti s termínem indukce se nám laikům vybavuje spirálový tvar vodivé cívky a energie, která jí prochází. Tak nějak lze vnímat i spirálu schodiště, kterou autor spouští světelný tok.
Druhý z odkazů se týká typu logického úsudku, který směřuje od konkrétních případů k obecným závěrům. Což je navíc způsob myšlení, který účinkuje jako základ vědeckého pozitivizmu a racionality, tolikrát zpochybňovaného právě ze strany umělců. Představenou uměleckou intervenci (do intervence) proto můžeme chápat jenom jako indukci tematizující a k indukci odkazující, ale ne jako příklad indukce samotné. Když si to uvědomíme, pochopíme vtip a subverzi Loskotova přístupu kombinujícího a mnohokrát doslova zrcadlově obracejícího póly zažitých dualit jako je odraz – skutečnost nebo indukce – dedukce. Interpretací díla je pak kritický, hravý a poetický komentář k možnostem a omezením lidského poznání, který nás navrací až někam do platónské jeskyně.
