Autor podrobil prostor Galerie Kontext celoročnímu výzkumu, který vyvrcholil posledním diptychem Ups and Downs / Downs and Ups. Ústředním motivem série intervencí pod názvem Z cyklu spirál se stal již výše naznačený architektonickým prvek schodiště, který prostorem provádí a zároveň jej zásadním způsobem i definuje.
Populární song Po schodoch od Richarda Müllera končí slovami „Od dnes chodím iba po schodoch.“ Tato sociální sonda ukazuje i v tak malé zkratce, proč není schodiště jen bezvýznamným průchozím prostorem, ale důležitým a zásadním místem střetnutí.
Leitmotivem se tentokrát stává poschodí – místo, které je téměř v každé budově něčím stejné, ale přece svým obsahem vždy jiné. Jistě každý zná jízdu páternosterem, kdy míjí patra a často se v nich orientuje jen podle číselného označení. Právě repetitivnost prostor jednotlivých pater galerie se pro Richarda Loskota stává momentem, na kterém buduje instalaci s názvem Existuje jenom přítomnost.
V rámci celoročního autorského programu nadále využívá ústřední motiv spirály a tentokrát obrací svou pozornost z dávné minulosti (jak tomu bylo v předchozí instalaci s názvem 600 milionů let) do daleké budoucnosti. Není divu, že v době současné environmentální skepse spekuluje o evoluci živých organismů, myslí na rostliny, a nikoliv na člověka.
Představujeme třetí díl celoroční výstavní série Richarda Loskota, která pracuje s prostorovými i uživatelskými dispozicemi Kontextu v rámci Galerie TIC. Zrcadlové odrazy a naše vidění a vnímání, které byly ústředním motivem předchozí dvojice výstav z Loskotovy série, teď střídá organická etapa, v níž jsou výrazněji přítomny i společensko-kulturní obsahy.
Druhá ze série celoročních intervencí Richarda Loskota v prostoru Kontext bezprostředně navazuje na jeho předešlou instalaci. Tvořila ji soustava zrcadlových ploch rozmístěných ve šroubovici dvoupatrového schodiště a umožňujících průhled z přízemí, přes foyer 1. patra se vstupy do galerie a kina, po administrativní zázemí galerie, které je v 2. patře objektu. Odrazy zrcadel tak umožňují nahlédnout budovu v jejím architektonickém, ale i institucionálním charakteru ve vertikálním řezu jako celek. Autor tuto stávající zrcadlovou konfiguraci nyní doplňuje o podstatný prvek, kterým je světelný zdroj. Přenos obrazu se tím rozšiřuje, „komplikuje“ o další optický princip.
Motiv stoupání je v instalaci posílen gradací velikosti zrcátek. Tuto formální změnu rozměrů můžeme analogicky můžeme vnímat jako odkaz k zoomu. Tato technologie zvětšování zprostředkovává postupné zaměřování se na objekt zájmu. Co ale je naším objektem? Kdo stojí na vyšším poschodí? A hlavně, co je to za zoom, který zvětšuje rozměr zrcadla, ale nepřibližuje a naopak vzdaluje? Co znamená nepřímá úměra mezi fyzickým postupem nahoru a mentálním přesunem pomocí zrcátek? Cestou po schodech potkáváme stále větší zrcátka, sám objekt se zdá při pohledu zdola na konci tunelu nepatrný. Hlavním motivem může být unikání možnosti celistvě obsáhnout realitu, na něž nás celá instalační sestava navnadí, ale co nám současně nedokáže dát.
Divácká cena je po boku Ceny Jindřicha Chalupeckého udílena již od roku 2002. Diváci prostřednictvím hlasování na internetu nebo přímo v místě konání finálové výstavy volí jednoho z finalistů. Dosavadními vítězi divácké ceny byli například Anna Hulačová, Lukáš Karbus, Richard Loskot, Rafani, Alena Kotzmannová, Tomáš Moravec nebo Jakub Hošek. Společnost Jindřicha Chalupeckého ve spolupráci s Galeriemi TIC uvede v prosinci v Brně výběr prací držitelů divácké ceny z posledních let spolu s krátkými videorozhovory na téma smyslu a hodnoty tohoto ocenění.
