Letošní program ve výstavní prostoru Kontext je ve znamení výrazné dramaturgické změny. Osm termínů, v nichž se obvykle střídají výstavní projekty různých umělců i kurátorů svěřil kurátorský kolektiv Café Utopia ̶ ve složení Katarína Hládeková, Marika Kupková, Zuzana Janečková a Markéta Žáčková ̶ jediné umělecké osobnosti, a to Richardu Loskotovi. Časové a prostorové specifikum tohoto formátu umělec využije pro postupnou proměnu výstavního konceptu v osmi krocích. V průběhu letošního roku tak v Kontextu vytvoří čtyři výstavní diptychy, jež místně-specificky reagují na architektonické dispozice zdejšího schodiště vinoucího se od vrátnice, kolem vstupu do galerie, bookshopu, kina a pokračující ještě výš ke kancelářím. Tento model se dá přirovnat ke zkušenosti se sledováním seriálu jako cyklického procesu neustále přibývajících informací, které divák musí zpracovávat a následně uspořádávat, aby je byl schopen kdykoli použít. Zároveň se jedná o autorovo prozkoumávání (a divákovo srovnávání) různých variant pro řešení uměleckého záměru. Tím je poskytnout divákovi možnost uvědomit si vlastní vnímání v souvislosti s optickými vlastnostmi okolního světa.
Při volbě ústředního motivu umělec vycházel z paralely točitého stoupání po schodech a šroubovice či spirály.
V této jednoduché a neokázalé prostorové konstelaci pak komentuje složité koncepty lidského vnímání jako je např. čas, pokrok, učení, zdokonalování nebo i evoluce.První část celé Loskotovy série vychází z fyziky periskopu, kdy za pomoci posunu přijímaného světelného paprsku vidíme za roh i přes dvě patra. V kombinaci s motivem spirály tak vytváří něco jako skok do jiného prostoru i času, který kontrastuje s „obyčejnými“ prostorami chodeb.
Motiv stoupání je v instalaci posílen gradací velikosti zrcátek. Tuto formální změnu rozměrů můžeme analogicky můžeme vnímat jako odkaz k zoomu. Tato technologie zvětšování zprostředkovává postupné zaměřování se na objekt zájmu. Co ale je naším objektem? Kdo stojí na vyšším poschodí? A hlavně, co je to za zoom, který zvětšuje rozměr zrcadla, ale nepřibližuje a naopak vzdaluje? Co znamená nepřímá úměra mezi fyzickým postupem nahoru a mentálním přesunem pomocí zrcátek? Cestou po schodech potkáváme stále větší zrcátka, sám objekt se zdá při pohledu zdola na konci tunelu nepatrný. Hlavním motivem může být unikání možnosti celistvě obsáhnout realitu, na něž nás celá instalační sestava navnadí, ale co nám současně nedokáže dát.
V připravovaném cyklu intervencí Richard Loskot (*1984) potvrzuje svůj dlouhodobý umělecký zájem o vnímání, a to jak ve smyslové, tak poznávací rovině. Jeho instalace se často obracejí k technologiím, ale nikoli v zaujetí nejnovějšími vymoženostmi či souvisejícími vizuálními trendy, ale jako k prostředku, který nám umožňuje extrahovat, uvědomit si vlastní způsob myšlení a chápání světa. V případě této intervence ale technologie potřeba nejsou. Nahrazují ji jednoduchá kouzla zrcadlových odrazů, které otevírají nečekanou hloubku prostoru a jeho zmnožené perspektivy.
Richard Loskot je umělec s výraznou citlivosti vůči architektonickým a sociálním vlastnostem prostředí, na něž upozorňuje neokázalými, ale esteticky precizními zásahy, využívajícími fyzikální a optické vlastnosti materiálů jako je čas nebo odraz světla. Žádná spektakularita a ohromení, žádné dějiny technologií a princip zpětného zrcátka, ale zesílená vnímavost každého z nás.
