Představujeme třetí díl celoroční výstavní série Richarda Loskota, která pracuje s prostorovými i uživatelskými dispozicemi Kontextu v rámci Galerie TIC. Zrcadlové odrazy a naše vidění a vnímání, které byly ústředním motivem předchozí dvojice výstav z Loskotovy série, teď střídá organická etapa, v níž jsou výrazněji přítomny i společensko-kulturní obsahy.
Druhá ze série celoročních intervencí Richarda Loskota v prostoru Kontext bezprostředně navazuje na jeho předešlou instalaci. Tvořila ji soustava zrcadlových ploch rozmístěných ve šroubovici dvoupatrového schodiště a umožňujících průhled z přízemí, přes foyer 1. patra se vstupy do galerie a kina, po administrativní zázemí galerie, které je v 2. patře objektu. Odrazy zrcadel tak umožňují nahlédnout budovu v jejím architektonickém, ale i institucionálním charakteru ve vertikálním řezu jako celek. Autor tuto stávající zrcadlovou konfiguraci nyní doplňuje o podstatný prvek, kterým je světelný zdroj. Přenos obrazu se tím rozšiřuje, „komplikuje“ o další optický princip.
Motiv stoupání je v instalaci posílen gradací velikosti zrcátek. Tuto formální změnu rozměrů můžeme analogicky můžeme vnímat jako odkaz k zoomu. Tato technologie zvětšování zprostředkovává postupné zaměřování se na objekt zájmu. Co ale je naším objektem? Kdo stojí na vyšším poschodí? A hlavně, co je to za zoom, který zvětšuje rozměr zrcadla, ale nepřibližuje a naopak vzdaluje? Co znamená nepřímá úměra mezi fyzickým postupem nahoru a mentálním přesunem pomocí zrcátek? Cestou po schodech potkáváme stále větší zrcátka, sám objekt se zdá při pohledu zdola na konci tunelu nepatrný. Hlavním motivem může být unikání možnosti celistvě obsáhnout realitu, na něž nás celá instalační sestava navnadí, ale co nám současně nedokáže dát.
Autor podrobil prostor Galerie Kontext celoročnímu výzkumu, který vyvrcholil posledním diptychem Ups and Downs / Downs and Ups. Ústředním motivem série intervencí pod názvem Z cyklu spirál se stal již výše naznačený architektonickým prvek schodiště, který prostorem provádí a zároveň jej zásadním způsobem i definuje.
Populární song Po schodoch od Richarda Müllera končí slovami „Od dnes chodím iba po schodoch.“ Tato sociální sonda ukazuje i v tak malé zkratce, proč není schodiště jen bezvýznamným průchozím prostorem, ale důležitým a zásadním místem střetnutí.
Leitmotivem se tentokrát stává poschodí – místo, které je téměř v každé budově něčím stejné, ale přece svým obsahem vždy jiné. Jistě každý zná jízdu páternosterem, kdy míjí patra a často se v nich orientuje jen podle číselného označení. Právě repetitivnost prostor jednotlivých pater galerie se pro Richarda Loskota stává momentem, na kterém buduje instalaci s názvem Existuje jenom přítomnost.
V rámci celoročního autorského programu nadále využívá ústřední motiv spirály a tentokrát obrací svou pozornost z dávné minulosti (jak tomu bylo v předchozí instalaci s názvem 600 milionů let) do daleké budoucnosti. Není divu, že v době současné environmentální skepse spekuluje o evoluci živých organismů, myslí na rostliny, a nikoliv na člověka.
Jsme přesyceni obrazovými vjemy a podněty. Přepadají nás za každým rohem, vábí a stahují naše pohledy, proudí do nás z nekonečného množství obrazovek. Hledáme v nich viníka roztěkanosti naší pozornosti, pocitu promarněného času a jakékoli nespokojenosti v našich životech. Ujíždíme s nimi na nekonečných eskalátorech trendů, které nás vezou neznámo kam. Logickým protipohybem je pak zastavení pohledu, zpomalení času, fixování rámu, vypnutí zoomu. Zatahujeme záchrannou brzdu a přes napření zájmu na nezbytné minimum základních komunikačných či zobrazovacích postupů se dostaneme nejen k esenci fotografie či fotografického efektu, ale také toho uchopitelně krásného, toho, k němuž se nebojíme (přes veškerou přehlcenost a cynismus) ještě čistě vztahovat. Vědomé použití nejjednodušších fotografických principů (jakým je například malá hloubka ostrosti) jakoby paradoxně navracelo fotografii ztracené kontury. Možná dokonce nastal čas vrátit do hry termín „fotogenie“. Dát mu nové obsahy. Třeba dotýkání se pohledem.
Vezměme v potaz tmu a osvit - dva protipóly, ve kterých vzniká každá fotografie. Jejich bipolarita je tajemným kouzlem, které umožňuje čarovat i s tak jednoduchou technologií, jakým je takřka neviditelný otvor camery obscury. Jakoby zázrakem umožňuje (za zvuku spouště a v okamžiku ticha) rozmnožit krásu zmrzlého květu, zachytit překvapený pohled nepřipravené modelky v ateliéru, chlupy zajíce nebo hybridní struktury zachycené v poločase rozpadu. Stokrát provařený námět se před námi kroutí a bledne jako fotografický papír na slunci. Vcházíme do prostoru, fotografujeme pouhým pozorováním, mrknutím oka, expozicí pohledu, clonou řas. Fotografie je v nás. Víme, co přijde: vybrali jsme si to ze shutterstocku romantických možností.
