Martina Smutná
ve spolupráci s Ianem Mikyskou a Maryanou Kozak
A můj je osud takový.
Neb chytrá jsouc, jsem jedněm předmět závisti,
a druhým nepohodlná…
a ty se bojíš mne, bys neutrpěl zlé.
Stav můj však není takový – mne neboj se –
že provinila bych se proti vám.
Neb čím jsi ty mne ukřivdil? Tys tomu dal sám sebe, komu přál sis.
Já jsem ta, kdo nenávidí,
tys však jednal rozumně.
Euripides
Možná její příběh přispěl nějakou měrou i k pojmenovávání přírodních katastrof. Přírodním katastrofám se totiž dávala po jistou dobu jen ženská jména, což není věc náhody, protože původně se pojmenovávaly podle světců, kteří měli právě svátek. Od konce 70. let 20. století se pojmenovávají například hurikány abecedně a už nejen ženskými, ale také mužskými jmény, a to střídavě. Člověk ve stavu následujícím po zjištění nevěry mívá často podobné živelné nekontrolovatelné a destrukční projevy, které mohou u protistrany vyvolat až evakuaci. Projekt Martiny Smutné nese název Médea podle známé řecké mytologické postavy. Protagonistkou je podvedená žena, která pod vlivem svých silných emocí spáchá několikanásobnou vraždu. Médein komplex se užívá i jako ustálený pojem, popisuje se jako potlačené přání matky zabít své vlastní děti, jež má původ v nenávisti k jejich otci. Psychologicky jde ale také o klasickou štafetu zla a odplaty – někdo, komu se ublíží, ublíží zas dále. Ve zpracování příběhu o Médei dominují v historii samé mužské pohledy, které ji zobrazují spíš negativně. Ženské interpretace se objevují až v souvislosti s emancipací a feministickým hnutím.
Německá spisovatelka Christina Wolfová v díle Médea a jiné hlasy vypráví její příběh z pohledu šesti osob a zobrazuje ji naopak jako ženu citlivou a morální, oběť neetické společnosti.Projekt Médea Martiny Smutné odkazuje ke klasické antické tragédii od Euripida, hru však čte z dnešního hlediska, jako protofeministické dílo o souboji ženy, která nemůže převzít odpovědnost za svůj osud ve světě, v němž dominují muži. Zároveň otevírá otázku, zda je ještě potřeba dělit svět emocí na mužský a ženský. Výsledkem analýzy tohoto dramatu je audiovizuální báseň kombinující původní Euripidův text a autentické výpovědi respondentů – které autorka oslovila prostřednictvím sociální sítě Facebook a položila jim otázky týkající se nevěry –, a to jak podvedených, tak i podvádějících. Vizuální stránka instalace, která je založena na obřím závěsu, není jen odkazem k původnímu dramatu a scénografii, z hlediska symboliky vychází z dvojí role – odhaluje i zahaluje.
