Malby a objekty Dominiky Dobiášové připomínají pohádku, fantasy a místy i dystopické sci-fi. Jsou emocionální, tklivé a pojednávají o lásce a blízkosti, která se odehrává nejen mezi lidmi, ale také věcmi a přízraky. Současně je v nich usazené i napětí, jakýsi spodní zlověstný tón, spojený s očekáváním nejasného nebezpečí, možná „jen” zklamání. Do zobrazovaných osob i předmětů sice autorka projektuje silná citová pohnutí, zároveň ale neodhaluje, co je jejich příčinou, nejsou jednoznačná, čitelná a přehledná. Vševědoucí divák*čka, který*á bezpečně předpokládá pohnutky a souvislosti, se zde tedy nekoná, je třeba se na ně intuitivně napojit. Snaha se o něco takového pokoušet se děje spontánně, protože se jedná o obrazy esteticky poutavé, s výraznou expresivitou a znepokojivostí. (I teď, když o nich doma píšu, je mám živě „před očima“, jak se mi dokázaly intenzivně vrýt do paměti.) Co pak znamená „Pokoj pro každého z nich“? Nejspíš místo, kde má důležitou pozici každý člověk, světlo a stín, přízraky i architektonické detaily.
Místo, kde mají všichni a všechny stejnou důležitost, kde si zaslouží naši rovnocennou pozornost. Talíř, miska, příbor, gotické okno, partnerství. Vedle pohádkové či snové poetiky tak trochu nečekaně figuruje i společensko-kritický rozměr Dominičina přístupu, který nekřičí, je subtilní, ale přesto naléhavý. Kompozice obrazů připomíná divadelní nebo filmovou mizanscénu s důkladně promyšlenými plány, expresivně stylizovanými postavami, kde mohou být jednajícími postavami stejně tak lidé, jako přízraky i věci.Výjevy zasazené do deformovaného prostoru s dramatickým nasvícením působí eklekticky: připomínají prerafaelity, surrealisty, secesi, romantismus. Nejedná se ale o programový historizující mix, na to je autorčin rukopis příliš autentický a přístup příliš společensky angažovaný (zaměřený například na diskutované téma privilegovanosti).
Dominičina tvorba je navíc mediálně subversivní: jedná se o další z příkladů osvobozování obrazu od obvyklých formálních struktur. Zviditelňuje okraj obrazu, buďto tím, že jej „odepíná“ z blindrámu nebo jej zasazuje do ručně vyrobeného výrazného rámu, jehož tvar vychází z estetiky malby. Autorka také přiznaně stříhá a sešívá malířská plátna, čímž zase upozorňuje na malířský podklad i na textilní materiál plátna. Obrazy transformuje do prostorových objektů: do skleněného antropomorfizovaného nádobí, do nábytku, aby na výstavě vytvořila i opačnou cestu z objektu do plochy, ať už formou kresby stínů na zeď galerie nebo koberce s výraznými výřezy. Tato mediální neohraničenost zahrnuje i užité detaily jako jsou skoby na obrazy. Nic není samozřejmé, každá realita má kousek od kouzel a mystiky, všechno je promyšlené do nejmenších detailů. I v tom nebo spíš právě v tom spočívá Dominičina výjimečná vnímavost.
Skleněné objekty vznikaly ve spolupráci se sklárnou Karlov; na výrobě kovových prvků se podílel Jan Korčián; na ručně vyřezávaných rámech Jan Lidmila; světelný design vznikl ve spolupráci s Jonášem Garajem, instalace s Jakubem Mynářem a Janem Bražinou.
