V letních měsících se promítací sál Kina CIT na Radnické proměňuje v prostor pro místně specifické instalace, revidující médium pohyblivého obrazu i situaci kinoprojekce. Spectacle: Residuum Adama Turza zastavuje čas v jedné sekvenci nebo filmovém políčku, kdy se ocitáme v mezeře mezi akcí a reakcí, v bodu dokonané destrukce, těsně před plným uvědoměním si důsledků tohoto činu. Akt zániku ovšem není náhlou a nepředvídatelnou nehodou, spíš nás obléká do zvířecí kůže z bajky o vařené žábě.
Metafora apokalypsy je v případě instalace Adama Turza zhmotněná v prostorové instalaci, reagující na fyzický prostor hlediště a jeviště. Ústřední scénu jeviště tvoří vyprahlá krajina se zbytky obroušených keramických nádob, elektrické brusky a pracovního oblečení. Objem i rozsah všudypřítomného hliněného prachu svědčí o rozsahu destruovaných předmětů i dlouhých hodinách broušení.
Prašná krajina uvnitř black boxu kinosálu a materiál hlíny asociuje celou řadu obrazů: jakousi zvláštně vychýlenou archeologii budoucnosti, zánik civilizace skrze destrukci tradice keramiky sahající až k pravěku, ale také alegorické motivy stvoření a zániku člověka. Residuum spektáklu, na který se díváme, ovšem nekončí hranicí mezi jevištěm a hledištěm. Téma absence instalací prorůstá až do prostoru sedaček. Až do tohoto momentu bychom mohli instalaci vnímat jako žánr jakéhosi barokového zátiší, dokonalé zastavení času v určitém bodu rozkladu, jenom s odlišnými atributy marnosti. Přítomnost zvuku a kmitající světlo, připomínající promítačku s filmovým pásem, vnáší do scény plynutí času a naraci. Autorem zvukové stopy na pomezí filmového sound designu a svébytné hudební kompozice je umělec Tomáš Moravanský, se kterým Adam Turzo spolupracuje i v rámci uměleckého kolektivu INSTITUT INSTITUT.
Soundtrack instalace vnáší do scény vrstvy popkulturních odkazů na postapokalyptické sci-filmy současnosti, písečné závěje připomínají zejména nedávno oslavovanou Dunu Denisa Villeneuva. Subtilnost materiálů i celé scény působí silně kontemplativním dojmem a podobně jako spomínaný film i instalace formuluje obdobná témata. Jinak příjemnou melancholii neurčitého času instalace narušuje jenom nenápadná relikvie současnosti, brusný kotouč a nenáhodná vzpomínka na legendárního Horsta Fuchse, symbolu dobře roztočeného mechanismu spotřební apokalypsy.
