Lenka Tyrpeklová
Projekt Denní chléb zaznamenává reálné absurdní situace představující denní rutinu žen ve vězení, ty dále převádí do nutné stylizace. Jednotlivé situace se zdají však býti zmatenými, až smyšlenými. Zda balancujeme na hranici fikce, se tak může divák jen domnívat. Charakter jednotlivých videí je koncipován jako epický příběh v bezčasí, jenž je podpořen poutavými vypravěči, kteří sami v sobě bojují s hierarchickými vztahy, které nad nimi panují. Hlavními postavami příběhu jsou ženy mající chléb místo tváře, která metaforicky zastupuje identické charaktery všech žen, jejichž obličeje se za pobytu slévají a každá z nich se ocitá nejen bez své tváře, ale i bez vlastní osobnosti. Nikdo si neudrží vlastní tvář ani rozum. Apokalypsa se však bohužel neblíží a ticho před bouří nenastává. Vše už je v tomto primitivním prostředí dávno všudypřítomné a dané. Výstupem je šest krátkých videí, jež jsou výpovědí dvou žen z vězení. Jakým způsobem jejich čas byl naplňován (i skrze odborné pracovníky) prezentují Pohádky z vězení.
Juri Charvát
Růžové chipsy a Růžové brambory, dva filmy ve kterém autor*ka pracuje s queer identitou v malé obci. Zastřešujícím tématem pro výstavu je komplexita identity. Pomyslně Juri Charvát růžovou bramboru strouhá na tenké plátky a poodhaluje tak konkrétnější části jeho vlastní identity. Video koláž je složená ze střídajících se záznamů z reálných nestrojených akcí a fiktivních symbolických scén, kde lze vnímat auto fikční příběh postavy, jež se šla bavit na vesnickou zábavu.
Ewelina Węgiel
Kakofonie příběhů vycházejících zpod zemského povrchu, vyprávěných z perspektivy uhelného dolu, který je vidět z Měsíce. Perspektiva lidských i nelidských aktérů z východní Evropy, kterou se autorka snaží vidět nikoliv z pohledu západních cestovatelů z 18. století, které známe a které tolik let vytvářely obraz této části světa. Inspirována esejí Adama Bobbetta "Spiritualita uhlí" se Ewelina poslední rok zabývala výzkumem uhelných dolů a příběhů s nimi spojených, stejně jako tím, jak hluboko do nás uhlí proniklo pohánějíc elektrickou realitu. Bobbette tvrdí, že uhlí vytváří duchovní já moderního člověka, a klade si také tuto otázku: Jak náš moderní přechod k post-uhelné společnosti povede k rekonfiguraci sebe sama?
Markéta Slaná
Celé zasazení filmu je situováno do prostoru Vrchního soudu v Praze, který se stává pomyslnou stagí pro zkoumání symptomů současného kulturního neklidu. Soudní síň sama o sobě symbolizuje dynamické prostory, které zahrnují silné mezilidské a společenské dynamiky a vyznačují se jasnou hierarchií moci. Prostor je okupován čtyřmi performery, kteří vykonávají gesta jako šepot, příprava na řeč, přísaha, či snaha neúspěšně posouvat rigidní architekturu. Protagonisté jakoby byly aktéry a zároveň pozorovateli, pomyslná NPCs, která uvízla v soudní síni, co se neustále připravují na projev a vyprávění, k němuž ale nikdy nedojde.
