Lukáš Prokop’s exhibition - seemingly a twin of the project installed last year in the gallery Zaazrak|Dornych - builds upon the commenced world-creating experiment in which he delves deeper into its turbulent causality. Created fiction balances on the very edge of its own self-reference and is forced to turn to mutagenic mythologization of the author’s fragmented work.

Devadesátá léta jsou – možná už zbytečně – chápana jako „bílé místo na mapě“, jemuž nebyla věnována dostatečná odborná pozornost a které ještě nebylo adekvátně zhodnoceno. Pocit této nedostatečnosti podporuje fakt, že devadesátky představují zlomové období, které zásadně zformovalo současný výtvarný provoz; že se jedná o období radikální a „nenávratné“ proměny kulturní produkce a distribuce. Tehdejší dění se stalo argumentačním klíčem dneška, stejně jako objektem retro nostalgie i mnohokrát převyprávěných legend.

Nad minulými kolážemi Kateřiny Zochové (1986) jsem si zkoušel představit, co pro ně znamenaly polštářky prstů, jimiž posouvala ústřižky fotografií po skle skeneru. Uspokojivé pro ni bylo, když nalezla polohu, kdy jednotlivě působily nahodile, ale v sérii jako kontrolovaná abstraktní mikronarace. A jako by v tom musela být důležitá nervová zakončení prstů – dotknutí se fotografického papíru a sklouznutí po skle o tu nejmenší vzdálenost, v níž lze zahlédnout návaznost i přerušení.

Monika Žáková uzavřela v roce 2012 studium pražské Akademie výtvarných umění souborem maleb, jejichž abstraktní jazyk odkazoval na jedné straně k autonomní problematice obrazové formy, na druhé straně ke geometrii přírody. Protože se zpětně jeví jako „předjímaná budoucnost“ a protože zároveň rozvíjel témata a řešení, jimž se Žáková věnovala už dříve, můžeme dnes s relativní jistotou tvrdit, že jde o umělkyni s pevně zakotveným programem, do jehož kontinua pozvolna vstupující nové obrazové prvky a významové akcenty. Dojem nepatřičnosti bychom neměli, ani kdyby nové obrazy postavila vedle starších, kdy by bylo vidět, že i když vypouští některé vyčerpané motivy, např. pavoučích sítí a krystalických struktur, novými motivy na ně plynule navazuje.

… a tehdy paže dostala pokyn a…

Bára Mrázková, Tereza Velíková 

Curator: Jiří Ptáček

The exhibition Mental Hygiene By a Cat is the outcome of a long-term interest of visual artists Tereza Velíková and Bára Mrázková in the issue of image distribution in the online environment, in relation to psychohygiene and work—more specifically to procrastination and failed attempts at self-organization. The overarching motif through which the exhibition approaches the everyday lives of working and caregiving individuals (first and foremost the two artists themselves) is the phenomenon of the cat within the meme culture of social networks. Through an authorial video essay using accumulated materials, together with digital prints and a sculptural–architectural gallery installation, the artists explore the “trap” of cat memes. In these, the need for personal escape and rest comes into conflict with the crushing effects of network algorithms as well as with the ideological indoctrination of seemingly innocent images by digital hacktivists. The need for personal psychohygiene thus becomes entangled in a web of themes that both accompany and shape the social climate of the present.