The next exhibition from the Core & Shapes series will present the Mr. Šťovíček´s Gallery. In addition to the main theme of the cycle, which is the phenomenon of Brno's independent showcase galleries, this volume opens several sub-themes, which, however, probably exceed the original theme by their significance.

Only place, about which we can say with certainty, that there´s life, is the planet Earth. Smart cities may in the future float on the water and fly through the universe. The life has bounced into the ability of producing dynamic lift power at many occasions, but the wings stay still important. God´s Work is a metaphorical initiation of flight, in which you can experience this uplift and beauty of nature in its rawness. The ability to absorb it and inability to bring this experience to gallery space were the main impulse for creation of this large-scale project. The exhibition is a journey here. It is possible to see it also from Taoist point of view, where the journey itself becomes both goal and work. All the traditional principles of the gallery organisation are disrupted and revaluated. Accompanying programs of the exhibition, are an equivalent or even main part of the project.  “Journey” in the exhibition involves visits of artists, who work with and in the nature, and also of the artists, who only observe nature and install it in the aseptic gallery space, which has also transformed into one of many journeys. Contrast of the artificial and natural is what allures us. The inaccuracy of place, time and experience. The accuracy of the moment. The ability to perceive now and here, to share without words, to contextualise without manipulation. Nature is form of both body and spiritual cleansing. The project does not have ordinary curator, nor the architect, it is a live socio-system, which acts on both layers – the exhibition as an experience superior to the anesthetisation of nature against the nature as a product of art and discourse.
Similar program can be found on gallery website and Facebook profile.

Ve výstavním prostoru tzv. “Černé díry” se letos objevují loutky, kulisy a další předměty spjaté s geniem loci divadla Říše loutek.  Říše loutek není pozoruhodná jen jako jedna z nejstarších loutkových scén u nás (vznikla v roce 1920), která navíc skoro celou existenci sídlí v budově Městské knihovny v Praze (od roku 1928), ale také jako moderně pojatá scéna vybudovaná svým principálem Vojtěchem Suchardou. Kromě nárazových návštěv filmových profesionálů, kteří v Říši loutek natáčeli např. sekvence pro film Její princ, záznamy pro Aktualitu, či v 60. letech krátký film Petra Schulhoffa, aj., je spjatá ještě s fenoménem úzkého filmu. Právě tady totiž filmařská dvojice Šmejkal-Zahradníček získala prostor pro improvizaci a nezbytné technické vybavení, ale také potřebné asistenty, technické spolupracovníky a  představitele rolí pro své krátké filmy. Architektonické řešení expozice od Oldřicha Moryse není jen zvídavým periskopem do historie divadla ale i hlubin fantazie. U příležitosti výstavy bude uveden desetiminutový morytát Osudná bedna, inscenovaný jako stínohra, jenž náleží do současného repertoáru Říše loutek.

Jak pojmout retrospektivní výstavu umělce, který svoji tvorbu permanentně rekapituluje? V případě Martina Zeta se v podstatě nabízí dvě krajní řešení. Prvním řešením by byl pokus vměstnat do komorních prostor galerie celý jeho „život a dílo“. Což je ovšem nesplnitelný požadavek jednak kvůli prostorovým dispozicím galerie, jednak kvůli Zetově „multi-archivářské“ povaze, pro kterou je vlastně nejvhodnějším médiem kniha. Výstavu tak „nutně“ provází i vydání katalogu Martina Zeta s lapidárním názvem Nekrolog. Křest Nekrologu bude doprovázet i autorova živá performance, což je médium, které Martin Zet využívá dlouhodobě. Performance je také součástí vernisáže, během které dojde k přesunu návštěvníků z „Terasy“ v galerii na „terasu“ Fakulty výtvarných umění VUT.

Hlavním motivem výstavy je přístup kurátorů k výběru děl a koncipování výstav. V současném umění není neobvyklé, že si kurátoři nevybírají jen z existujících děl, ale vyberou si autora, jemuž zadají téma, na které umělec “vyrobí” nový artefakt, situaci nebo video, nebo upraví dílo již existující. Kdyby nedostal toto zadání od kurátora, dílo by pravděpodobně nikdy nevzniklo. V historii umění je tento model zakázky na dané téma a pro určitý prostor zcela přirozený. Dílo je realizováno na zakázku pro jednoho adresáta nebo jedno místo, díla umělců jsou také dělané na zakázku pro jiné umělce, jsou i díla, které si umělci nechávají vyrábět u neumělců, díla na zakázku spadající do užitého umění, projekty pro určitou instituci atd. Výstava Site specific : Umění na zakázku kromě této roviny prezentuje i díla, které se chameleonsky přizpůsobili nové situaci nebo metaforicky tento přesun a posun zobrazují.

Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem.  Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční  přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.

Zážitková báze uměleckých děl je vždy založena na interakci. V dílech Oldřicha Moryse je divák často mírně intimně konsternován a následně prožívá katarzi. Již v celé řadě prací se autor pohrává civilním způsobem s interakcí a performance, reaguje na prostor, jeho součásti i blízké okolí (Pěkná blbost, 2012, Soused, 2011, Kapesní instalace, 2011, Hlazení 2010). Divák je k participaci vyzýván, nebo se tak děje tajně (Praní, 2011). Oldřich Morys balancuje na tenké konstrukci instalací a interakcí, zkoumá nejen reakce diváků ale i vlastní limity (Pěkná blbost, 2012, Autoportrét, 2011). V site specific projektu Součástí kresby procházíme úzkým koridorem jako ze scény ve filmu V kůži Johna Malkoviche, na jehož konci se nám může vybavit scéna z dalšího filmu Matrix, kdy se Neo rozhodne vstoupit na vlastní nebezpečí do neznáma. V prostoru galerii se ocitáme v podobné situaci, rozhodujeme se, zda vstoupit do tajuplného díla a zažít, co nám autor připravil. Důležitým prvkem je moment překvapení, labilita, křehkost, odvaha dívat se na obnaženou podstatu věci a být přitom nad věcí.