Tato výstava se obrací k modré, která se pojí s naší postinternetovou situací, se zaměnitelností virtuálního a reálného světa, ale která je také barvou oblohy, vody a nekonečna a ovšem i barvou konceptu evropské integrace, pravice či represivních složek státu.
Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu.
Eva Rybářová se v projektu Tumbleweed zaměřuje na otázky zdánlivě intimního prožívání neuchopitelných podnětů, které ve skutečnosti ústí do sdílených, často generických a hrubě zobecněných estetických symbolů. V užším smyslu autorka srovnává používání základní úrovně angličtiny jako možného básnického jazyka s dekonstrukcí fotografií z fotobank.
Jsme přesyceni obrazovými vjemy a podněty. Přepadají nás za každým rohem, vábí a stahují naše pohledy, proudí do nás z nekonečného množství obrazovek. Hledáme v nich viníka roztěkanosti naší pozornosti, pocitu promarněného času a jakékoli nespokojenosti v našich životech. Ujíždíme s nimi na nekonečných eskalátorech trendů, které nás vezou neznámo kam. Logickým protipohybem je pak zastavení pohledu, zpomalení času, fixování rámu, vypnutí zoomu. Zatahujeme záchrannou brzdu a přes napření zájmu na nezbytné minimum základních komunikačných či zobrazovacích postupů se dostaneme nejen k esenci fotografie či fotografického efektu, ale také toho uchopitelně krásného, toho, k němuž se nebojíme (přes veškerou přehlcenost a cynismus) ještě čistě vztahovat. Vědomé použití nejjednodušších fotografických principů (jakým je například malá hloubka ostrosti) jakoby paradoxně navracelo fotografii ztracené kontury. Možná dokonce nastal čas vrátit do hry termín „fotogenie“. Dát mu nové obsahy. Třeba dotýkání se pohledem.
Vezměme v potaz tmu a osvit - dva protipóly, ve kterých vzniká každá fotografie. Jejich bipolarita je tajemným kouzlem, které umožňuje čarovat i s tak jednoduchou technologií, jakým je takřka neviditelný otvor camery obscury. Jakoby zázrakem umožňuje (za zvuku spouště a v okamžiku ticha) rozmnožit krásu zmrzlého květu, zachytit překvapený pohled nepřipravené modelky v ateliéru, chlupy zajíce nebo hybridní struktury zachycené v poločase rozpadu. Stokrát provařený námět se před námi kroutí a bledne jako fotografický papír na slunci. Vcházíme do prostoru, fotografujeme pouhým pozorováním, mrknutím oka, expozicí pohledu, clonou řas. Fotografie je v nás. Víme, co přijde: vybrali jsme si to ze shutterstocku romantických možností.
Jsme přesyceni obrazovými vjemy a podněty. Přepadají nás za každým rohem, vábí a stahují naše pohledy, proudí do nás z nekonečného množství obrazovek. Hledáme v nich viníka roztěkanosti naší pozornosti, pocitu promarněného času a jakékoli nespokojenosti v našich životech. Ujíždíme s nimi na nekonečných eskalátorech trendů, které nás vezou neznámo kam. Logickým protipohybem je pak zastavení pohledu, zpomalení času, fixování rámu, vypnutí zoomu. Zatahujeme záchrannou brzdu a přes napření zájmu na nezbytné minimum základních komunikačných či zobrazovacích postupů se dostaneme nejen k esenci fotografie či fotografického efektu, ale také toho uchopitelně krásného, toho, k němuž se nebojíme (přes veškerou přehlcenost a cynismus) ještě čistě vztahovat. Vědomé použití nejjednodušších fotografických principů (jakým je například malá hloubka ostrosti) jakoby paradoxně navracelo fotografii ztracené kontury. Možná dokonce nastal čas vrátit do hry termín „fotogenie“. Dát mu nové obsahy. Třeba dotýkání se pohledem.
Vezměme v potaz tmu a osvit - dva protipóly, ve kterých vzniká každá fotografie. Jejich bipolarita je tajemným kouzlem, které umožňuje čarovat i s tak jednoduchou technologií, jakým je takřka neviditelný otvor camery obscury. Jakoby zázrakem umožňuje (za zvuku spouště a v okamžiku ticha) rozmnožit krásu zmrzlého květu, zachytit překvapený pohled nepřipravené modelky v ateliéru, chlupy zajíce nebo hybridní struktury zachycené v poločase rozpadu. Stokrát provařený námět se před námi kroutí a bledne jako fotografický papír na slunci. Vcházíme do prostoru, fotografujeme pouhým pozorováním, mrknutím oka, expozicí pohledu, clonou řas. Fotografie je v nás. Víme, co přijde: vybrali jsme si to ze shutterstocku romantických možností.
