Výpad předloktím protrhl mlhu. Z dlaně je mistička. Kapka. teď. teď. . zase ne. Rychlá improvizace s větví malé borovice. Odhrnout teniskou cestičku, vymést prach, překročit kus pískovce a s rozvahou seříznout. Nahodit. Umýt. Cestou do kopce pár rozježděných čar. Dvě rudky a šedavá bílá.
Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu.
Je důležité umět věřit slovu JE, BÝT. Přitom prostá skutečnost, že „pouze“ existujeme, je často ta nejzáludnější informace, která každý náš den formuje. Jak nic nepožadovat, neočekávat a zároveň si prostého být užívat, se jeví jako nelehký úkol. Vždyť myšlenky neustále chtějí docestovat k závěru, lační po definici.
Po prašné cestě přicházím k monumentálním, ale zanedbaným, a jak se časem ukazuje, i nefunkčním vratům. Přeskakuju sníženou zídku opodál a po překonání drobné nervozity se odvážím vejít. Otevírá se mi vhled do božské scenérie. Spousta palem, voňavé mandloně, směs uschlých květů, které rychle nahrazují nové. Drobný hmyz a vlastní klima. Sundám si hned batoh, košili a nakonec i boty. Ticho dýchajících porostů mě blaží a přesvědčuje o tom, že si můžu udělat pohodlí. Napodobuju ptačí zvuky a díky tomu si hned uvědomím, že jsem několik dní nepromluvila nahlas větu. Nechybí mi to. Návštěvu nevyhlížím. Konečná? Kde je ta má slavná kapesní mačeta z trhu za dva pesos? Plazím se po čtyřech skrz mohutnou spleť zamotaných větví nízkého temného keře. Napodobuju pohyby stromu, jako když rostl, abych se prosmýkla mezi větvemi. Dokonáno. Jsem bosa, špinavá a žasnu. Uvnitř téhle nedozírné džungle stojí kamenná, studená vila.
David Vojtuš přistupuje k zvláštnímu galerijnímu meziprostoru. Snaží se pochopit jeho rozlohu. Po chvíli zjišťuje, že to není lehké. Není si zde jist ani tím, jestli se nachází uvnitř nebo obchází teprve hrany galerie. Posouvá se správným směrem, jak naznačuje schodiště uvnitř této buňky zvané dům, nebo zvolil protipohyb a vstup tak minul, protože vešel z jiné strany bloku? Chvíli se soustředil, než se zastavil tam, kde ucítil střed. Navzdory jeho vlastní klidové fázi se však okolo něj dál pohybovaly jednotky. Vypadalo to jako synchronní hemžení něčeho, co budí dojem zdánlivé nekontrolovatelnosti. Tento shluk pohybů byl však trvale udržován neviditelnými jemnocitnými vazbami. Až teprve obal, ten mu dal tvar. Nádoba. Tedy náš dům. Bez něj by se všechny jednotky vydaly do různých stran a to už bychom možná vodě ani neříkali voda. Byla by nejspíš dalším skupenstvím.
Dana Balážová, Eva Brodská, Lucie Kralíková
Výstava propojuje elementární životodárný prvek a silný symbol uchovávaný mnoho věků- oheň. V pozadí vznikání instalace a neméně důležitých živých akcí bude jak foto a video archiv samotných autorek, tak společné vytváření situací spojených s nachystanými skrumážemi rostlin, voňavých dřevin, chrastí a elementů naplavenými oceánskými vlnami. Centrálním objektem se stane ohniště jako sochařský objekt, stoupající dým a mnohohlasná (nebo tichá) modlitba jako prostředek propojení se s předky současnými, budoucími a minulými v jeden vzácný čas. Cílený časosběr video i foto materiálu ohňů z různých ročních období i zahrad, podpořený důkladným sušením a sběrem bylin, rostlin a jiného nalezeného materiálu dá vzniknout možnostem setkávání nad specifickými vůněmi a tématy uvnitř vnitrobloku i galerie samotné.
