Are we inside or outside right now? It´s not perfectly clear. In architecture, distorting of what we see with paint or light effects is a type of visual magic or optical play. Facades are typically adorned with various optical illusions, displaying 3D objects in 2D form and creating new hybrid shapes. In their current exhibition project, Mantichora (Manticore), the authors Martin Herold (*1986) and Pavel Příkaský (*1985) frequently invert these illusory elements. The facade, which we expect to be outside, is situated inside. The painting, which we expect to be inside the frame, is interwoven directly into the walls and used for “holding” the paintings-paintings, which are then, according to the inverting motif, tautologically “framed” by the architectural illusion. Apart from the references to the hybrid mechanism of trompe l'oeil (also known as technique of illusive painting), the authors use here motif of a mythological creature with the combined features of different animals. With the head of a human, body of a lion and a tail of venomous spines or wings of a bat, Manticores produce sounds resembling soft music of a flute. Pavel Příkaský captures them in more variations on a wall painting, a painting or a space installation as simplified zoomorphic motifs typically known from the reliefs, architectural details or sculptures.
Sharing experience through imagination, storytelling, and sharing experiences is a traditional method of psychotherapy used in Jungian-type analytical psychology, especially in catatymically imaginative psychotherapy. The installation, which we are entering at the exhibition of Tania Nikula and Linda Hauerová entitled About trees, a jellyfish and stomachache, at the first sight evokes the impression of a kind of therapy through the imagination of nature. It deals with a person's frequent desire to disappear in the forest, to observe the stars and to enjoy the blending of reality with imagination.
Water exists in three states, as well as solid, liquid and gas. This trinity of water seems to take on a divine essence. 80 % of a human is made of water and, to our current knowledge, we should drink at least three liters of water a day. We can stay breathless under water for about three minutes. Many respiratory, skin, heart, gynaecological and movement diseases are treated in spas or by the sea. When a person is stressed, it helps to drink fluids, or take a shower or bath. Today, special water massages and watsu therapies are also sought after, which evoke a transcendental experience. Women give birth in water more frequently, sometimes in the presence of dolphins. Although, there is less drinking water, melting glaciers are raising ocean levels due to the rising heat. The water temperatures are rising, and rising so quickly that aquatic habitats and coral reefs cannot adapt to it and die. Believers visit places of pilgrimage where there are miraculous healing waters. The main problem for pilgrims is obtaining adequate water supplies, without water they will not survive more than 72 hours without harm to health. We are currently witnessing – allegedly – the greatest drought in the last 500 years. Water appears in all mythologies, dreams and interpretations as an element symbolizing life, feelings and a certain kind of infinity. When probes are sent into space, they search for water on the planets; water is the hope that life might arise there, or the possibility that life was there.
When I imagine Erika Miklóšová setting out for plein air, she also sets out on a trip with all of her painting equipment as well as food and drinks in her backpack. She finds the right spot, sets up her temporary studio and is ready for all kinds of surprises. Time and light are important for painting outdoors. The speed of painting is subject to completely different influences than studio painting. The comfort and safety of a studio is replaced with an environment that carries the style of here and now and is unpredictable and exciting. The time constraint is naturally linked to the current natural conditions. Slowness and speed appear on different scales. It is now the end of July – corn is being harvested, round bales of monocultural straw reminiscent of a multiplied solar system are tossed here and there, their shape and composition created by agricultural equipment controlled by a human. The wind is blowing, it hasn’t rained for a long time, clouds of dust have arisen from the arid land and all one can see is dust in the wind. It’s hot everywhere. A cat appears, out hunting mice; competition circles on the horizon. The plein air artist is a quiet observer hunting for the right moment. She mixes her colours, not striving for a hyperrealistic depiction. She rather approaches Impressionism and Expressionism; showing something more. When plein air painting comes up with contemporary artists, it is more an alienating tendency. This is not the case here – it is pure plein air without any conceptual side effects.
Tomáš Pavlacký is a graduate of Michal Gabriel’s sculpture studio at the Brno Faculty of Fine Arts. His area of interest (as is the case with many of his classmates) naturally falls within the field of 3D modeling and 3D printing. But if a spectator expects from his work and from the exhibition in the Galerie mladých a typical obsession with technology and processes showing what more 3D printing can do, they will probably be disappointed. Because of a moderate approach, he completely suppresses the characteristic aesthetics of digital models. In the current installation, he abandons previous methods of materializing pseudorandom virtual errors based on information transfer. He works with a basic shape growing into structures that evoke biological or mineralization processes.
![Tussock [Trs]](/files/2021/01/pavlacky_07_p4a9658-1.jpg)
I keep having the same dream:
... the gray shadow runs up and down the steep hillside, disappears on the ledge behind the large rocks and trees ... I hurry, but I can't catch it up, I speed up, call and shout, and suddenly I know that all my life is in this animal, all my destiny, all prosperity, that it is like the air to me, but without haste it keeps moving away from me, without care for anybody or anything, leaves forever, walks away from me, walks away ... she can lose all of us when I walked back down the trail worried, I heard the sound below, far below me, and thought she was calling me. I stopped. I went on, and then I heard it again: this time I couldn't be wrong, breathless and laughing, ears back and eyes lit up. She "showed us all love," then found the dropped deer antlers, laid down on the needles and played with it...
Showroom or exhibition in the installation process? Hybrid form. As well as with the plants and animals, even within art the interbreeding occurs. Indications of contemporary aesthetics are live plants, DIY objects, royal blue and perfectly technically elaborated video-documentaries or presentations of fictiotius events and products. All from a perspective of refined and exactly arranged aesthetics, but appearing randomly. Given situation encourages a dialogue and stimulates thoughts about ways, how to approach the live plants not only as decorations, but also as living organisms. Thirsty flowers arouse pity and thoughts on the reasons, why they are in bad condition. It´s been proved, that if you talk with your flower in a nice manner, it is more fulfilled and grows better. Even the plants, which are in bad condition, may by such care get over it. Care in the Rucola project resolves around conceptualism, activism, graphic and product design and DIY art with the ambition to create a platform for the development and presentation of new product prototype – smart watches. The watches visually attract potential users by their DIY aesthetics with cable sleeves, but their function is not only aesthetical, and they draw the attention to the need of regular maintenance care of the plants in the household. Also the choice of specific species, the arugula or rucola, is not random, the plant is essential for discussion between both artists, and regarding the increased promotion and popularity of rucola in recent years, it reflects current preferences in the gastronomy. It also opens up question, whether it is even desirable for people to get used to the fact, that there is something what draws their attention to something, in order not to forget about it.
In this exhibition season, the space made of niches and foyer of the konText gallery will be significantly changed again. It spontaneously builds on and develops also the situation of previous exhibition, which sensitively reflected the characteristics of the place and changed its architectural nature, erased the early Baroque niches, and this in addition thematised the gallery space itself.
For the duo Tania Nikulina and Tomáš Bryscejn, the function and nature of the specific architectural space of niches and foyer of the gallery is the starting point. They change it with textiles. The installation encourages to stay at a place, wait and immerse into new situation. Temporary wall from the previous exhibition remains at the same place, the only thing changes is its character and material. Maybe it´s déjà vu, maybe dream and maybe something in between. Be guided by an unknown guide, or sit down on a couch for example, when you remember, how it looks like!
Tania Nikulina comes from Irkutsk, and in Prague she studied and graduated with bachelor´s degree in the field of sculputre, at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague (UMPRUM), where she continues her studies. Her art program involves textiles, she creates objects and installations with overlaps into the live stuations. Tomáš Bryscejn visits the painting studio under the lead of Jiří Černický and Michal Novotný at the UMPRUM since 2003, during his studies he went through internship in the sculpture studio under the lead of Dominik Lang and Edith Jeřábková. In present, he begins his internship at the Universität für angewandte Kunst in Vienna. His artistic practice comes from paintings.
Only place, about which we can say with certainty, that there´s life, is the planet Earth. Smart cities may in the future float on the water and fly through the universe. The life has bounced into the ability of producing dynamic lift power at many occasions, but the wings stay still important. God´s Work is a metaphorical initiation of flight, in which you can experience this uplift and beauty of nature in its rawness. The ability to absorb it and inability to bring this experience to gallery space were the main impulse for creation of this large-scale project. The exhibition is a journey here. It is possible to see it also from Taoist point of view, where the journey itself becomes both goal and work. All the traditional principles of the gallery organisation are disrupted and revaluated. Accompanying programs of the exhibition, are an equivalent or even main part of the project. “Journey” in the exhibition involves visits of artists, who work with and in the nature, and also of the artists, who only observe nature and install it in the aseptic gallery space, which has also transformed into one of many journeys. Contrast of the artificial and natural is what allures us. The inaccuracy of place, time and experience. The accuracy of the moment. The ability to perceive now and here, to share without words, to contextualise without manipulation. Nature is form of both body and spiritual cleansing. The project does not have ordinary curator, nor the architect, it is a live socio-system, which acts on both layers – the exhibition as an experience superior to the anesthetisation of nature against the nature as a product of art and discourse.
Similar program can be found on gallery website and Facebook profile.
To some extent, her story may have contributed also to the denomination process of natural disasters. Natural disasters used to be called with female names, what was not coincidence, because originally they’d been named by saints, who had been celebrated on the day of the disaster. Since the end of 70’s of 20th century, hurricanes, for instance, have been named in alphabetical order, not only with female, but also male names in turns. State of a person after learning about the infidelity of the partner has often similar uncontro- llable and destructive manifestations, often resulting in the evacuation on one side. Martina Smutná’s project is called Medea according to the well-known Greek mythological character. The protagonist is a woman, who has been cheated on, and who under the influence of strong emotions commits multiple murders. The Medea complex is used also as a well-established concept, described as suppressed wish of mother to kill her own children, that comes out of the hatred towards their father. Psychologically, it’s about classic relay of evil and revenge – somebody, who has been hurt, will go on hurting. Through the history, the adaptations of the Medea’s story is dominated by male views, which depict her rather negatively. Female adaptations emerged only in connection to emancipation and feministic movement. German writer, Christa Wolf, in her work Medea: A Modern Retelling narrates her story from perspective of six people and depicts her as a sensitive and virtuous woman, as a victim of unethical society. Martina Smutná’s Medea project refers to the classical Greek tragedy by Euripides, but the play is retold from modern point of view, as a protofeminist novel about the struggle of a woman, who cannot take responsibility for her fate in the world dominated by men. At the same time, she discusses the question, whether there is still need to divide the world of emotions between male and female. Outcome of this drama analyses is an audiovisual poem combining the original text by Euripides and authentic statements by respondents, whom the author approached through the Facebook social network and gave them questions about infidelity, both on the side of betrayed and betrayers. Visual element of the installation, which is dominated by the giant curtain, is not only a reference to the original play and scenography, but from symbolic perspective, it plays dual role – it reveals and shrouds at the same time.
It seems, that fundamental characteristic of reality is to check us from time to time and to change the way of play. Disruption of the present way of play is given both by technological changes of the social interaction platform and medial intense external forces. We may call it “technorealism”. Current informational and technological acceleration of society makes not only new identity, but also stability necessary. Moments of disorientation, where senses and pursuit of meaning run at higher speed and backup engines are turned on, open new chapters of our life. Disorientation may serve as an exceptional opportunity to make clear own position within the societal structures and its relation to the world. That said, as a recourse for regaining the orientation.
Last summer I administered applications for the 2018 open call into the Galerie mladých. Last month I ’ve been receiving few applications a day. I recall dedicating more time to the Lukáš’s one. His texts were brief and direct, stuff in his portfolio was the exact opposite. At the end, there was a link to a video, to the documentary of his installation in the underground gallery in Košice town center, its beginnings were initiated and the space is run by him. Virtual video tour guided me through couple of corridors and rooms, complexly changed to a perfect, yet inorganic land full of lights, reflections, pictures, flowers objects and illuminating furry boxes. He’d been creating the environment for four months.
Project Ján is a search for a man who disappeared during the First World War and is still listed as missing. Despite the fact that the project draws from old archives, soldiers' diaries or maps and is set in a specific historical stage, it is not a historical document. The author approaches the search for information in a detective way, even though he knows that he is unlikely to discover anything significant. He then poetically reconstructs this real information and combines it with symbolism and imagination. Although he uses old clothing, props and language, he does so only fragmentarily with the intention of leaving "many" unsaid. What matters is what cannot be seen, although we can deduce or suspect it on the basis of certain clues. For example, a shot of a sweaty horse whose activity we will not see, or details of hair in the soil, the origin of which we will not know. So the viewer also becomes a detective in a way and never sees what the characters see. In addition, the characters are often blind or have a reduced ability to see due to weather and other circumstances. Based on associations and intuition, we see not only different perspectives of seeing but also not seeing.
The name of Max Máslo’s exhibition reflects the difficulty of following up on communist thinking. To sincerely contemplate it is impossible and to ironically look back at the past leads nowhere. The effort to find a solution does not, however, die with it. The graph showcasing new and old honesty is a proof that even though Max Máslo is serious in his thinking, he keeps a certain distance as well. His age also indicates he did not experience communism which also entails a certain element of alienation.
The installation includes three videos. Video collages from period agitprop (agitation + propaganda) films are permeated by two recordings of present-day performative events. The first captures a dreamlike contemplation about a golf course excavation during a field excavation and the second one takes place during the 30th anniversary celebration of the Velvet Revolution. In the second event the author took on a role and a costume of an SNB (National Security Corps) actor and alongside three other people acted out performative raids during the official celebrations of the 30th anniversary of the Velvet Revolution. It was not clear during the event whether the group of performers was a part of the scheduled program or whether it was a separate immersive act put on by the performers. The uncertainty aroused ambivalent responses which bordered on aggression and a clash with the police. Due to the uniforms, the police were, ironically so, on the side of the performers.
One of the dominant elements of the installation is a five-pointed star from golf clubs and a large wallpaper of a Google Maps photograph capturing a mini concrete high-rise building probably made out of residual materials from a nearby housing project. The view of this tiny torso is intensified by the hazy shadow casted by a profile of V. I. Lenin behind a window and a nostalgic sound track evoking the past communist era. The politically agitating dimension of the exhibition is present in the edited compilation of films Botostroj (Giant Shoe-Factory), Štika v rybníce (The Pike in a Fish Pond) and Slovo dělá ženu (A Woman as Good as Her Word).
Alžběta Bačíková’s current exhibition is a further product of her interest in the documentary portrait format and thus loosely builds upon her previous works. This time, the author has started a search for the recently disappeared prominent Eastern European ceramist and interior designer J. B. Bačíková reveals a glimpse into her life only in hints, which is why she publishes only the initials of her name. The identity of J.B. is gradually revealed against the background of a kind of spa road movie, as this artist designed the furnishings of many spas from the late 1960s onwards and some of her interior designs and sculptures can still be seen today. Several of them date back to the recent past. This short film traces her footsteps back to 2015 when the aged artist was definitively declared missing.
Přemysl Procházka’s exhibition project is a single painting in trapezoidal format, depicting a football field from a classic “television” perspective. The gist of the procedural project is that every day of the exhibition the artist comes and repaints the image – creating a new situation on the pitch. Through the use of acrylic, which is not completely opaque, previous layers can be “detected” upon close examination, which the viewer can also consider analogous to the dim memories of a previous game. This laboriously emerging static “shot” is in contrast to the precise and quickly emerging photographs from a cell phone or camera that proliferate in personal archives or photo banks.
This year marks the 50th anniversary of the legendary Galerie mladých in Brno. There is no more appropriate format than a performance to celebrate this type of institution. However, it is not about performances as an artistic genre, but about the performative concept, which will be the subject of this year’s open call. The Open Call paraphrases this typical dramaturgical practice and its history, as it has probably had as long an existence as the gallery’s open call program. What is usually closed behind the office door will this time take place in public: the selection committee will discuss the submitted projects directly in the gallery and, moreover, will allow interested artists to comment on their own projects “on the spot”, as was once the case in Galerie mladých.
Marie Štindlová has been working with the text in the installation for several years, and quite consciously develops sensual descriptions in it. In the current installation, for example, we can enjoy these descriptions: “Sometimes a branch with leaves dampened by a short rain brushes against my bare shoulder... I put my palm on the top of the dark, stained table. The spot was still a little heated from the sunlight... My knees hurt unbearably after a long bus ride; I’ve had it since puberty.” These are small intimate experiences that, as the author herself writes, seem like set pieces or details. We can also find here a parallel to situationist drifting, or the commonplace museum tourist audio guides. The viewer can also just stay to watch and not be attacked by the story or the text, and just enjoy the installation and the space itself in relative silence.
Aleš Zapletal během svého studia proplul několika malířskými ateliéry a tato jeho „promiskuitnost“ byla pro jeho současnou tvorbu a rukopis zcela zásadní. Po dynamické sérii Box, surrealistickém cyklu Kouzelná dobrodružství rozmarného vtělení a instalaci Stopaři podzimu se po skončení studia jeho styl ustálil a autor se rozhodl svou tvorbu soustředit na dlouhodobější cyklus. Pokračuje v subtilnější malbě, která se objevila už v sérii s melancholickým názvem Podzim jara (2015). Tyto malby obestírá vzduchový opar evokující techniku sfumato a místy se malba doslova noří jakoby z pomyslné mlhy kroužící kolem. V nové kolekci Earthworks ustoupil od zobrazování figur a představuje naopak soubor vylidněných prostředí a interiérových zátiší s důrazem na architekturu, artefakty, přírodniny a zvířata. Experimentování autor nasměroval do výběru podkladových materiálů (plátno, papír, dřevo). Anachronický způsob malby a název Earthworks odkazují k legendárním land-artovým projektům Roberta Smithsona z přelomu 60. a 70. let a k jeho uvažování o vlivu času nejen na hmotu, ale i myšlení.
Ve výstavním prostoru tzv. “Černé díry” se letos objevují loutky, kulisy a další předměty spjaté s geniem loci divadla Říše loutek. Říše loutek není pozoruhodná jen jako jedna z nejstarších loutkových scén u nás (vznikla v roce 1920), která navíc skoro celou existenci sídlí v budově Městské knihovny v Praze (od roku 1928), ale také jako moderně pojatá scéna vybudovaná svým principálem Vojtěchem Suchardou. Kromě nárazových návštěv filmových profesionálů, kteří v Říši loutek natáčeli např. sekvence pro film Její princ, záznamy pro Aktualitu, či v 60. letech krátký film Petra Schulhoffa, aj., je spjatá ještě s fenoménem úzkého filmu. Právě tady totiž filmařská dvojice Šmejkal-Zahradníček získala prostor pro improvizaci a nezbytné technické vybavení, ale také potřebné asistenty, technické spolupracovníky a představitele rolí pro své krátké filmy. Architektonické řešení expozice od Oldřicha Moryse není jen zvídavým periskopem do historie divadla ale i hlubin fantazie. U příležitosti výstavy bude uveden desetiminutový morytát Osudná bedna, inscenovaný jako stínohra, jenž náleží do současného repertoáru Říše loutek.
Anne-Claire Barriga žije v Praze, kde vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Pochází však z malého městečka v Bretani, k němuž se váže i její aktuální výstava představující video Ostnatec, série textů Editorials a Love Letters a audio s názvem Tekuté písky, které zároveň odkazuje k hlavnímu tématu výstavy – k paměti, nebo spíše k jakési falešné vzpomínce, ale současně i k vzpouře proti ní. Autorka se věnuje otázkám manipulace, kterou s sebou paměť-falešná vzpomínka nese, lpění na ní a závislosti, již způsobuje.
Pohled Markéty Filipové již delší dobu směruje do historie. Třebaže je profesí umělkyně, zajímá ji také archeologie, kterou navštěvovala souběžně s Fakultou výtvarných umění VUT v Brně, kde v současnosti uzavírá studium v Ateliéru malířství 3. Stávající výstava, která prezentuje její diplomovou práci, nese název Dějinné sebevědomí, jenž zcela jasně odkazuje k dílu Hanse-Georga Gadamera, které vyšlo v roce 1963 pod titulem Problém dějinného vědomí. Markéta Filipová pojmenovala projekt s určitou dávkou humoru: zkoumá v něm téma historie umění ve smyslu globálním, ale také ve smyslu osobní umělecké evoluce, kterou zákonitě prochází tvorba každého autora. Barevné spektrum, s nímž operuje, prošlo cyklickým vývojem – jeho počátky se nesly ve víru odstínů duhy, která se pak „odbarvuje“, aby se znovu vrátila zpět. Tento koloběh je materializován i v přítomné instalaci, v jejímž středu stojí mechanický objekt odkazující k počátkům filmu. A právě v něm se odvíjí příběh explikující zásadní okamžiky dějin umění i jejího vlastního curricula vitae, které nyní nabralo na síle. Stáváme se tak účastníky velkolepé „barevné pouti“.
Ondřej Homola je absolvent Fakulty Výtvarných umění VUT v Brně a umělec, který se nebojí užívat jakékoliv médium od klasické kresby, keramiky, dizajnu až po experimentální performance. V Galerii mladých autor představuje nejnovější práci, která je koncipována přímo pro prostory galerie. Těžištěm instalace je zvukové rozhraní, řekněme pomyslné nahrávací studio, ve kterém jsou nahrávány a pouštěny nové audio situace.
Přístup Dany Iliašové Mazalové je založen předně na spolupráci s lidmi jako „laickými autory či diváky“. Její projekt Přátelské gesto ironicky reaguje na akademická kritéria hodnocení umělecké činnosti, kdy například výstavy v zahraničí jsou „cennější“, než ty domácí. Jednoduché gesto poděkování je napsané rukou v jazyku země, kde výstava aktuálně probíhá a je umístěno v galerijním foyer jako projev vděčnosti příslušné instituci. (V tomto případě Galerii TIC za realizaci projektu).
Jak pojmout retrospektivní výstavu umělce, který svoji tvorbu permanentně rekapituluje? V případě Martina Zeta se v podstatě nabízí dvě krajní řešení. Prvním řešením by byl pokus vměstnat do komorních prostor galerie celý jeho „život a dílo“. Což je ovšem nesplnitelný požadavek jednak kvůli prostorovým dispozicím galerie, jednak kvůli Zetově „multi-archivářské“ povaze, pro kterou je vlastně nejvhodnějším médiem kniha. Výstavu tak „nutně“ provází i vydání katalogu Martina Zeta s lapidárním názvem Nekrolog. Křest Nekrologu bude doprovázet i autorova živá performance, což je médium, které Martin Zet využívá dlouhodobě. Performance je také součástí vernisáže, během které dojde k přesunu návštěvníků z „Terasy“ v galerii na „terasu“ Fakulty výtvarných umění VUT.
Druhá část z trilogie výstav zaměřené na různé druhy smyslového vnímání, kterou autorky v letošním roce připravují pro prostory galerie konText, vznikla ve spolupráci s hudebním skladatelem Lukášem Rothem. Mária Štefančíková a Nóra Ružičková vyzvaly tohoto čerstvého absolventa Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, aby vytvořil hudební interpretaci olfaktorické kompozice parfuméra Roberta Haváče, která byla v galerii konText představena jako úvodní projekt zmíněné trilogie. Došlo tak k další transformaci – od původního obrazového východiska přes verbální popis a jeho olfaktorické ztvárnění až k hudební kompozici.
Prostředí, v němž žijeme a které dennodenně vnímáme, označujeme zjednodušeně jako reálný svět. Do jaké míry jej ještě dokážeme odlišit od světa virtuálního nebo duchovního je otázkou subjektivní interpretace, v jejímž rámci se mnohdy nevyhneme ani uvažování o možnosti existence dalších světů. V jednom z takovýchto paralelních světů mohou například přebývat zmizelé „věci“. Dostat se k jeho břehům bývá snadné – postačí být nepotřebným, zapomenutým, nežádoucím. Je možné nechat zmizet drobný předmět, osobu, budovu, letadlo, myšlenku, ba i celý kontinent.
Galerie TIC nejsou sbírkotvornou institucí se stálou expozicí – realizují paralelní soustavy krátkodobých výstav. V rychlém programovém sledu tak zůstává trvalou právě jen nestálost a permanentní mizení. Výstava „Výběr ze sbírky“ je (intuitivní) reakcí na tento provoz: komentuje sběratelství, archivaci a muzejnictví.
Pro tvorbu Mariky Volfové je příznačná vizuální dravost, divokost a expresivnost odkazující až k art brut. Při pohledu na její díla člověku naskakuje husí kůže a současně chce odvrátit zrak a promyslet si, zda se bude dívat dál. V tomto rozhodnutí je obsažena jistá dávka magie i sadomasochismu, který musí podstoupit. Potom se před ním rozprostřou archetypální výjevy, jejichž rozsah a energie jsou jako sopečná láva, jež se právě dostala na povrch a bere s sebou všechno, co jí přijde do cesty. Animální sexuální a krvavé motivy se kumulují v drásající feérii.
Nejasné, nedokončené, neurčité a chybějící části jsou přirozeně tím, co okamžitě vzbuzuje pozornost. Znejasňování sice nabádá k uvažování a hledání, není ale nutné snažit se všechno vždy racionálně pochopit, bývá dokonce i přínosnější nechat se unášet intuicí a fantazií. V tvorbě Kateřiny Burgertové se v jistém okamžiku nečekaně prolnula malba s velkoformátovou kresbou a poezií. Všechny tři nesou jeden bohatě rozvětvený příběh, který ve výstavní expozici nabírá novou dimenzi v sérii nástěnných kreseb, papírových objektů a sbírky básní s prvky balady. Mikrosvět tohoto rozsáhlého příběhu, jehož část se nám zde odkrývá, se začal odvíjet během autorčiny tvorby diplomové práce s názvem Enfant sauvage (Divoké dítě) na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně v roce 2012, pokračuje dodnes a zcela jistě bude pokračovat i nadále. I když se nám často může stát, že se v něm ztratíme, je potřeba nevzdávat se a hledat cestu dál, nahlížet na předměty a jejich významy jako na otevřené indicie, které nás ponesou do říše tajuplné a přízračné… až najednou „zmizí beze zbytku, celý vesmír v jednom střípku.“
Pozvánka, kterou právě držíte v ruce, je vytištěna na bílém papíře v barevné syntéze CMYK. V různých světelných podmínkách se její barevnost proměňuje, tak jako se proměňuje i barevnost pláten v expozici. V aktuální instalaci vychází Břetislav Malý z díla Ludwiga Wittgensteina Poznámky o barvách. Filosofie míchání barev se může zdát na první pohled jednoduchá. Dělením a slučováním barev se však v průběhu dějin zabývali i další přední myslitelé – Isaac Newton, Johan Wolfgang Goethe nebo Immanuel Kant.
Umělce při jejich tvorbě i diváky pří vnímaní umění do velké míry ovlivňují aktuální vědecké poznatky. Současného člověka, který je vystavěn pluralitnímu vnímání světa, čím dál intenzivněji formuje kultura a pozorování virtuálního světa. Jakub Roček – student Ateliéru kresby na FaVU – se již delší dobu zabývá stavbou 3D objektů a prostředí ve virtuálním světě. Uvažuje a tvoří svá díla synkreticky: zkoumá a pracuje jako vědec. Jeho instalace Cyklopedie zdůrazňuje cykličnost informací/dat a všudypřítomnou matematizaci světa, která pohlcuje svět fyzický. Což vzbuzuje otázku, jestli si vystačíme na tomto světě pouze s rozumem? Newtonovsko-karteziánský model výkladu světa, který staví na pozorování přírody, nám nestačí. Pochopit svět z jednoho úhlu pohledu již není možné, a tudíž ani určitý pohled není možné označit za jediný správný. Metaforicky můžeme mluvit o holotropním obraze světa, v němž je důležitá každá část v celku a celek v každé své části.
Internet, kyberprostor a biotechnologie s sebou přinesly řadu otázek, s nimiž se snaží jejich uživatelé vyrovnat – synkretismus, simulaci, absence tělesnosti, ztrátu identity atd. Reflexe proměny společnosti vlivem nových technologií se v umění až do 90. let vyvíjela spíš v utopických a technooptimistických vizích. Marie Lukáčová naopak zpracovává ve videokolážích vidinu bezcenného vývoje aktivizmu a pesimistický obraz společnosti podvolující se diktátu ze strany neživé architektury.
Projekt Síť navazuje na autorovy předchozí pokusy opustit prostor malby směrem k pohyblivému obrazu. Vladimír Houdek pokračuje nadále v modernistickém duchu, ale zároveň experimentuje s novými formami. Představí novou sérii koláží a krátkých videí, které vychází z jeho filmu Kanoucí šíře. Na choreografii tance ve videích autor opět spolupracoval s Hanou Polanskou Turečkovou. Tanec vychází z koláží, které tímto způsobem interpretuje a překládá do jiného jazyka. Výstava nabízí spektakulární a výrazově vytříbenou koláž na pomezí instalace, divadla, kabaretu, filmu a fotografie. Nosnou obsahovou konstrukcí instalační koláže se stala síť, která tvoří rastr, na jehož pozadí se vše odehrává. Síť se stává nejen prostorem, ve kterém se pohybujeme, o který se můžeme zachytit, ale také prostorem, který zachytává nás. Koláž se tímto způsobem vrství a divák se stává jednou z ingrediencí díla.
Hlavním motivem výstavy je přístup kurátorů k výběru děl a koncipování výstav. V současném umění není neobvyklé, že si kurátoři nevybírají jen z existujících děl, ale vyberou si autora, jemuž zadají téma, na které umělec “vyrobí” nový artefakt, situaci nebo video, nebo upraví dílo již existující. Kdyby nedostal toto zadání od kurátora, dílo by pravděpodobně nikdy nevzniklo. V historii umění je tento model zakázky na dané téma a pro určitý prostor zcela přirozený. Dílo je realizováno na zakázku pro jednoho adresáta nebo jedno místo, díla umělců jsou také dělané na zakázku pro jiné umělce, jsou i díla, které si umělci nechávají vyrábět u neumělců, díla na zakázku spadající do užitého umění, projekty pro určitou instituci atd. Výstava Site specific : Umění na zakázku kromě této roviny prezentuje i díla, které se chameleonsky přizpůsobili nové situaci nebo metaforicky tento přesun a posun zobrazují.
Od 23. 9. 2014 proběhne v Galerii mladých výstava studentů Střední školy umění a designu, stylu a módy a Vyšší odborné školy Brno slavící tento rok 90. výročí založení. V průběhu pěti týdnů se formou krátkých výstav postupně představí sedm oborů školy sídlících v budově na Husově ulici (bývalá ŠUŘka): Ilustrace, Malířství, Nová média, Design interiéru, Grafický design, Produktový design, Fotografie a média. Každá z výstav bude zahájena vernisáží a celý blok bude doplněn doprovodným programem v podobě přenesení vybraných vyučovacích hodin odborných předmětů do prostoru galerie. Návštěvníci galerie budou moci tímto způsobem nahlédnout do live vyučovacího procesu.
Eva Jaroňová je multimediální umělkyně, která se věnuje malbě, kresbě, hudbě v kapele ◊►≈ a performance v projektu SITCOM. Ústřední motiv její tvorby je boj dobra se zlem, a z něho pramenící různé způsoby smrti a apokalyptické vize. Komiksové a kresebné zjednodušení sice užívají černý humor, ale obsahově reagují na zásadní problémy jako jsou genetické mutace, sociální a klimatické změny a s tím související psychické problémy jednotlivců. V rámci prolínaní, mixování či samplování dochází u Evy Jaroňové v hudbě i ve výtvarném projevu k psychedelickým střetem třetího druhu, kdy se v lese docela přirozeně vynoří zombie nebo beruška v nadživotní velikosti. Série barevných akvarelů s beruškou, ptáky, bažinou a ženami v agonii zobrazuje sny a noční můry. Ve všech kresbách je jakýsi definitivní klid a hrobové ticho, které vychází ze statičnosti a zachycení okamžiku bodu zlomu, kdy se oběť, smíří s tím, co se děje. Ve všech motivech je díky všudepřítomné smrti a krve cítit dekadentnost, která se revitalizuje s aktuálními žánrovými přísadami béčkového hororu, pohádky a trashového sci-fi, a to v důsledku reakce na nové technologie, které naopak neguje užíváním těch zastaralých, například i tiskem průvodní autorské knihy na risographu.
Projekt Páření je zaměřen na malířskou spolupráci studentky Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity a absolventa malířského ateliéru Fakulty výtvarných umění v Brně. Jejím výsledkem jsou společně i samostatně malované obrazy, které nespojuje toliko zobrazované téma jako samotná koncepce jejich vytváření postavená na střetu dvou odlišných výchozích pozic. Pozic, jež se vzájemně ovlivňují a usměrňují nebo naopak destruují jedna druhou. To vytváří podmínky pro zkoumání nové metodologie – přehodnocování vlastních tvůrčích postupů a objevování nových.
Reinstalovat na tom stejném místě výstavu zaměřenou na diváka a různé typy interpretací uměleckých děl zavání jasnou recyklací a odkazuje k výstavní a institucionální kritice. Výstavní projekt No Comment v původní kurátorské koncepci Zuzany Janečkové a Maji Štefančíkové prošel již dříve jednou recyklací na jiném místě (galerie AULA). V No Commentu jde o logické vyústění projektu, který je jako celek zacyklen v množících se reinterpretacích. Nechat reinterpretovat výstavu v tomtéž prostoru od jednoho z vystavujících autorů a postavit ho do role kurátora je o alchymii kurátorství, vystavování a vzrušujících řeťezových reakcích, jak o nich píše americký umělecký kritik Jerry Saltz s vědomím, že jedna a jedna jsou tři. Vystavující: Peter Barényi, Cyril Blažo, Lucia Horňáková Černayová, Eja Devečková, Eva Drozdíková, Guma Guar, Zuzana Janečková, Krištof Kintera, Tomáš Klima, Petr Krátký, Henrik Martin, Erik Mátrai, Marianna Mlynárčiková, Mr. BRA, Lucie Nechybová, Veronika Přikrylová, Tereza Ruller, Nóra Ružičková, Jano Šebík, Maja Štefančíková, Martin Zet.
Reinstalovat na tom stejném místě výstavu zaměřenou na diváka a různé typy interpretací uměleckých děl zavání jasnou recyklací a odkazuje k výstavní a institucionální kritice. Výstavní projekt No Comment v původní kurátorské koncepci Zuzany Janečkové a Maji Štefančíkové prošel již dříve jednou recyklací na jiném místě (galerie AULA). V No Commentu jde o logické vyústění projektu, který je jako celek zacyklen v množících se reinterpretacích. Nechat reinterpretovat výstavu v tomtéž prostoru od jednoho z vystavujících autorů a postavit ho do role kurátora je o alchymii kurátorství, vystavování a vzrušujících řeťezových reakcích, jak o nich píše americký umělecký kritik Jerry Saltz s vědomím, že jedna a jedna jsou tři. Vystavující: Peter Barényi, Cyril Blažo, Lucia Horňáková Černayová, Eja Devečková, Eva Drozdíková, Guma Guar, Zuzana Janečková, Krištof Kintera, Tomáš Klima, Petr Krátký, Henrik Martin, Erik Mátrai, Marianna Mlynárčiková, Mr. BRA, Lucie Nechybová, Veronika Přikrylová, Tereza Ruller, Nóra Ružičková, Jano Šebík, Maja Štefančíková, Martin Zet.
Výstava Zůstaneš tu sama v posteli posypaný kytičkama je založena na soustavnější spolupráci autorek Evy Jaroňové a Pavly Kantorové, které jsou absolventkami Fakulty výtvarných umění v Brně. Obě autorky pracují s magickými prvky, tajemstvím, pohádkami a mysteriózním výkladu koloběhu světa. Jejich instalace připomínají uhrančivé oltáře či minisvatyně. Východiskem série objektů a instalací v prostoru konTextu jsou texty napsané pro jejich společné projekty, které se pohybují na hranici audiovizuální tvorby a performance. Na vernisáži vystoupí autorky se svým hudebně-performančním projektem Sitcom.
