Jsme nyní uvnitř nebo venku? Není to zcela jasné. V architektuře je narušení toho, co vidíme, pomocí malířské nebo světelné iluze druhem vizuálního kouzla nebo optické hry. Fasády bývají zdobeny různými optickými klamy, zobrazují 3D objekty v 2D formě a vytváří nové hybridní tvary.

Vzájemné sdílení prožitku skrze imaginaci, vyprávění příběhů a sdílení zkušeností je tradiční  metodou psychoterapie, která je používána v analytické psychologii jungiánskeho typu a speciálně v katatymně imaginativní psychoterapii. Prostor, do něhož vstupujeme na výstavě Tanii Nikuliny a Lindy Hauerové s názvem O stromech, medúze a břichabolu je už na první pohled jakousi terapií prostřednictvím imaginace přírody.

Výstava Jana Matýska Ocean Fitness zohledňuje všechny tyto konotace vody a vytváří tekutou vizuální intoxikaci, během které se můžeme stát mořskou pannou a zažít transhumánní prozření. Hlavním motivem je intoxikovaná voda, která způsobuje halucinace.

Představuji si, že když Erika Miklóšová vyrazí na plenér, vyrazí také na výlet, s celým zázemím nejen malířských potřeb, ale i jídla a pití v krosně, najde vhodné místo, udělá si svůj dočasný ateliér a je připravena na různá překvapení. Pro malbu v terénu je důležitý čas a světlo. Rychlost malby v plenéru podléhá zcela jiným vlivům než v ateliéru.

Pro výstavní projekt Trs autor vytvořil početnou sadu variabilních dílů stejného tvaru, ale různých velikostí a barev, respektující předem zadaná pravidla vlastní formální gramatiky. Na podobném principu funguje tzv. L-system používaný pro modelování růstu rostlin, který dokáže důvěryhodně generovat nekonečné množství jedinečných přírodnin. Z hlediska vizuality můžeme v případě kuželů Tomáše Pavlackého hovořit o formálních aluzích na secesní florální estetiku a modernistickou geometrii. Podstatnou interpretací výstavy je vztah mezi syntaktickým systémem a komponentami, které ho utvářejí ve tvaru alterovaného jazykolamu “strč trs skrz krk”.

Zdá se mi stále týž sen:  

„…šedý stín pobíhá nahoru a dolů po příkrém úbočí, mizí na římse za velkými skalisky a stromy… chvátám, ale dohnat ho nemohu, do kroku přidávám, křičím a volám a pojednou vím, že v tom zvířeti tkví všecek život můj, všecka má sudba, všecek zdar, že potřebné mi je jako vzduch, ale ono se mi beze spěchu neustále vzdaluje, nikoho a ničeho nedbá, odchází navždy, odchází ode mě, odchází… je schopná se nám všem ztratit, když jsem se plna starostí vydala po stezce zpátky, uslyšela jsem dole, daleko pod sebou nějaký zvuk a myslela jsem, že mně volá. Zastavila jsem se. Šla jsem dál, a pak jsem to uslyšela znovu: tentokrát jsem se nemohla mýlit, udýchaná a rozesmátá, uši dozadu a oči rozzářené. Všechny nás “pomilovala”, pak našla shozené jelení paroží, lehla si na jehličí a hrála si s ním…”

Showroom nebo výstava v procesu instalace? Hybridní forma. Tak jako u rostlin a živočichů i v umění dochází k mezidruhovému křížení. Indiciemi současné estetiky jsou živé rostliny, DIY objekty, královská modrá barva a perfektně technicky propracované videodokumenty nebo prezentace fiktivních událostí a produktů.

Prostor nik a foyer galerie konText se už poněkolikáté v této výstavní sezoně výrazně proměňuje. Mimovolně navazuje a rozvíjí i situaci předchozí výstavy, která citlivě reagovala na charakter místa a architektonicky změnila její ráz, vymazala raně barokní niky, a tím kromě jiného tematizovala i vnímání prostoru galerie.

Jediné místo, o kterém v současné době víme s jistotou, že skýtá život, je planeta Země. Chytré město budoucnosti možná pluje na vodě a možná letí vesmírem. Život narazil na schopnost vyvinout dynamický vztlak při mnoha různých příležitostech, ale vždy hrají roli křídla. Boží dílo je jakousi metaforickou iniciací letu, ve které bude možné zažít tento vztlak a krásu přírody v její surovosti. Schopnost ji absorbovat a neschopnost přenést tuto zkušenost do galerijního prostředí se staly hlavním podnětem pro vznik tohoto rozsáhlého projektu. 

Martina Smutná

ve spolupráci s Ianem Mikyskou a Maryanou Kozak

 

A můj je osud​ takový.

Neb chytrá jsouc, jsem jedněm předmět závisti,

a druhým nepohodlná…

a ty se bojíš mne, bys neutrpěl zlé.

Stav můj však není takový – mne neboj se –

že provinila bych se proti vám.

Neb čím jsi ty mne ukřivdil? Tys tomu dal sám sebe, komu přál sis.

Já jsem ta, kdo nenávidí,

tys však jednal rozumně.

Euripides

Zdá se, že základní vlastností reality je čas od času nás prověřit a změnit styl hry. Narušení dosavadních pravidel je dáno jak technologickými proměnami platformy sociálních interakcí, tak mediálně intenzivními vnějšími tlaky. Na místě je „technorealismus“. Současná informační a technologická akcelerace společnosti vyvolává potřebu nové identity, ale i stability. Momenty dezorientace, kdy smysly a hledání významu běží na vyšší obrátky a záložní motory se zapínají, otevírají další kapitoly života. Dezorientace tak může účinkovat jako výjimečná příležitost ujasnit si vlastní pozice ve společenských strukturách a svůj vztah k světu. Tedy jako východisko ke znovuzískání orientace. Stav „perplex“ pak nepředstavuje selhání, ale podnět pro upgrade, či alespoň update.

Kanrec Sakul je umělecký pseudonym košického představitele art brut Lukáše Čerňáka. Věnuje se malbě, poslední rok intenzivně vyrábí objekty z plastických materiálů, moduritu, umělých kožešin, pomalovaných látek, alobalu a led-diod. Objekty mají charakter fantastických zemí nebo jeskyní s nejasným, amorfním ohraničením. Nejčastěji mají nepravidelný tvar, jde o malé vitríny, autonomní fyzické zóny vesmíru svého autora. Dokáže pracovat v různých měřítkách. Vytváření objektů se věnuje intenzivně. Pro Galerii kontext na míru připravil čtyři vitrínky, kaple. Hýbou se a září.

Projekt Ján je pátráním po muži, který během první světové války zmizel a dodnes je veden jako nezvěstný. Navzdory tomu, že projekt čerpá z dobových archivů, z deníků vojáků nebo map a je zasazen do konkrétní historické etapy, nejde o historický dokument. Autor přistupuje k hledání informací detektivním způsobem, i když ví, že nic zásadního pravděpodobně neobjeví. Tyto reálné informace pak poeticky rekonstruuje a kombinuje se symbolikou a imaginací. Používá sice dobové oděvy, rekvizity i jazyk, ale činí tak pouze fragmentárně se záměrem ponechat „mnohé“ nedořčené. Důležité je to, co nelze vidět, i když to můžeme na základě jistých indicií dedukovat nebo tušit. Třeba záběr na zpoceného koně, jehož pohyb nevidíme, nebo detaily s vlasy v půdě, jejichž původ se nedozvíme.

 
Název výstavy Maxe Másla reflektuje obtížnost navázání na komunistické myšlení. Úpřimně v něm hledat nejde a ironické se otáčení za minulostí nikam nevede. Snaha o hledání řešení tím, ale nekončí. Videokoláže z dobových agitačních filmů kříži dva záznamy z aktuálních akcí. První zachycuje snové uvažovaní o bagrování golfového hřiště během bagrování pole a druhá se odehrává během výročí 30.ti let oslav sametové revoluce.

Aktuální výstava Alžběty Bačíkové je dalším vyústěním jejího zájmu o formát dokumentárního portrétu a volně tak navazuje na její předchozí práce. Tentokrát autorka rozběhla pátrání po nedávno zmizelé významné východoevropské keramičce a designérce interiérů J. B. Náhled do jejího života Bačíková odkrývá jen v náznacích, proto také zveřejňuje jen iniciály jejího jména. Identita J. B. je postupně odhalována na pozadí jakési lázeňské roadmovie, jelikož tato umělkyně navrhovala vybavení mnoha lázní od konce 60. let a některé její interiérové realizace a plastiky jsou k vidění dodnes. Několik z nich je datováno až do blízké minulosti. Krátký film pátrá po jejích stopách sahajících do roku 2015, kdy byla zestárlá autorka definitivně prohlášena za nezvěstnou.

Výstavním projektem Přemysla Procházky je jediný obraz lichoběžníkového formátu, zachycující fotbalové hřiště z klasického „televizního“ pohledu. Gros procesuálního projektu spočívá v tom, že každý den trvání výstavy umělec přijde a obraz přemaluje – vytvoří novou situaci na hřišti. Díky použití akrylu, který není zcela krycí, lze při podrobném zkoumání „detekovat“ předchozí vrstvy, což divák může vnímat i jako analogii matných vzpomínek na předešlý zápas. 

Na letošní rok spadá výročí padesáti let od vzniku legendární brněnské Galerie mladých.  Pro oslavu tohoto typu instituce není vhodnější formát než performace. Nejedná se ovšem o performace jako umělecký žánr, ale o performativní pojetí, kterým bude letos řešen open call. Stejně dlouhou existenci jako galerie má nejspíš i způsob jejího programování na základě otevřené výzvy k předkládání výstavních projektů. „Otevřený Open Call“ parafrázuje tento typický dramaturgický postup i jeho historii. To, co je obvykle uzavřeno za dveřmi kanceláře, se bude tentokrát odehrávat veřejně: výběrová komise bude nad přihlášenými projekty rokovat přímo v galerii a navíc poskytne zainteresovaným autorům možnost vyjádřit se k vlastním projektů přímo „na místě“, jak to kdysi v Galerie mladých probíhalo. Jednání galerijní rady, které proběhne 7. září bude završeno vyhlášením vítězů – osmi projektů vybraných pro výstavní plán roku 2018. 

Marie Štindlová pracuje s textem v instalaci již několik let a zcela vědomě v něm rozvíjí senzuální opisy. V aktuální instalaci si třeba můžeme užít tyto popisy: „Občas se mi o holé rameno otře větev s listy zvlhlými krátkým deštěm… Položil jsem dlaň na desku tmavého, mořeného stolu. Na tom místě byl ještě trochu vyhřátý od dopadajícího slunce… Po dlouhý cestě autobusem mě nesnesitelně bolí kolena, mám to tak už od puberty.“ Jsou to drobné intimní prožitky, které se jak píše sama autorka, zdají jako kulisy či detaily.

Aleš Zapletal během svého studia proplul několika malířskými ateliéry a tato jeho „promiskuitnost“ byla pro jeho současnou tvorbu a rukopis zcela zásadní. Po dynamické sérii Box, surrealistickém cyklu Kouzelná dobrodružství rozmarného vtělení a instalaci Stopaři podzimu se po skončení studia jeho styl ustálil a autor se rozhodl svou tvorbu soustředit na dlouhodobější cyklus. Pokračuje v subtilnější malbě, která se objevila už v sérii s melancholickým názvem Podzim jara (2015). Tyto malby obestírá vzduchový opar evokující techniku sfumato a místy se malba doslova noří jakoby z pomyslné mlhy kroužící kolem. V nové kolekci Earthworks ustoupil od zobrazování figur a představuje naopak soubor vylidněných prostředí a interiérových zátiší s důrazem na architekturu, artefakty, přírodniny a zvířata. Experimentování autor nasměroval do výběru podkladových materiálů (plátno, papír, dřevo). Anachronický způsob malby a název Earthworks odkazují k legendárním land-artovým projektům Roberta Smithsona z přelomu 60. a 70. let a k jeho uvažování o vlivu času nejen na hmotu, ale i myšlení.

Ve výstavním prostoru tzv. “Černé díry” se letos objevují loutky, kulisy a další předměty spjaté s geniem loci divadla Říše loutek.  Říše loutek není pozoruhodná jen jako jedna z nejstarších loutkových scén u nás (vznikla v roce 1920), která navíc skoro celou existenci sídlí v budově Městské knihovny v Praze (od roku 1928), ale také jako moderně pojatá scéna vybudovaná svým principálem Vojtěchem Suchardou. Kromě nárazových návštěv filmových profesionálů, kteří v Říši loutek natáčeli např. sekvence pro film Její princ, záznamy pro Aktualitu, či v 60. letech krátký film Petra Schulhoffa, aj., je spjatá ještě s fenoménem úzkého filmu. Právě tady totiž filmařská dvojice Šmejkal-Zahradníček získala prostor pro improvizaci a nezbytné technické vybavení, ale také potřebné asistenty, technické spolupracovníky a  představitele rolí pro své krátké filmy. Architektonické řešení expozice od Oldřicha Moryse není jen zvídavým periskopem do historie divadla ale i hlubin fantazie. U příležitosti výstavy bude uveden desetiminutový morytát Osudná bedna, inscenovaný jako stínohra, jenž náleží do současného repertoáru Říše loutek.

Anne-Claire Barriga žije v Praze, kde vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Pochází však z malého městečka v Bretani, k němuž se váže i její aktuální výstava představující video Ostnatec, série textů Editorials a Love Letters a audio s názvem Tekuté písky, které zároveň odkazuje k hlavnímu tématu výstavy – k paměti, nebo spíše k jakési falešné vzpomínce, ale současně i k vzpouře proti ní. Autorka se věnuje otázkám manipulace, kterou s sebou paměť-falešná vzpomínka nese, lpění na ní a závislosti, již způsobuje.

Pohled Markéty Filipové již delší dobu směruje do historie. Třebaže je profesí umělkyně, zajímá ji také archeologie, kterou navštěvovala souběžně s Fakultou výtvarných umění VUT v Brně, kde v současnosti uzavírá studium v Ateliéru malířství 3. Stávající výstava, která prezentuje její diplomovou práci, nese název Dějinné sebevědomí, jenž zcela jasně odkazuje k dílu Hanse-Georga Gadamera, které vyšlo v roce 1963 pod titulem Problém dějinného vědomí. Markéta Filipová pojmenovala projekt s určitou dávkou humoru: zkoumá v něm téma historie umění ve smyslu globálním, ale také ve smyslu osobní umělecké evoluce, kterou zákonitě prochází tvorba každého autora. Barevné spektrum, s nímž operuje, prošlo cyklickým vývojem – jeho počátky se nesly ve víru odstínů duhy, která se pak „odbarvuje“, aby se znovu vrátila zpět. Tento koloběh je materializován i v přítomné instalaci, v jejímž středu stojí mechanický objekt odkazující k počátkům filmu. A právě v něm se odvíjí příběh explikující zásadní okamžiky dějin umění i jejího vlastního curricula vitae, které nyní nabralo na síle. Stáváme se tak účastníky velkolepé „barevné pouti“.

Ondřej Homola je absolvent Fakulty Výtvarných umění VUT v Brně a umělec, který se nebojí užívat jakékoliv médium od klasické kresby, keramiky, dizajnu až po experimentální performance. V Galerii mladých autor představuje nejnovější práci, která je koncipována přímo pro prostory galerie. Těžištěm instalace je zvukové rozhraní, řekněme pomyslné nahrávací studio, ve kterém jsou nahrávány a pouštěny nové audio situace. 

Přístup Dany Iliašové Mazalové je založen předně na spolupráci s lidmi jako „laickými autory či diváky“. Její projekt Přátelské gesto ironicky reaguje na akademická kritéria hodnocení umělecké činnosti, kdy například výstavy v zahraničí jsou „cennější“, než ty domácí. Jednoduché gesto poděkování je napsané rukou v jazyku země, kde výstava aktuálně probíhá a je umístěno v galerijním foyer jako projev vděčnosti příslušné instituci. (V tomto případě Galerii TIC za realizaci projektu). 

Jak pojmout retrospektivní výstavu umělce, který svoji tvorbu permanentně rekapituluje? V případě Martina Zeta se v podstatě nabízí dvě krajní řešení. Prvním řešením by byl pokus vměstnat do komorních prostor galerie celý jeho „život a dílo“. Což je ovšem nesplnitelný požadavek jednak kvůli prostorovým dispozicím galerie, jednak kvůli Zetově „multi-archivářské“ povaze, pro kterou je vlastně nejvhodnějším médiem kniha. Výstavu tak „nutně“ provází i vydání katalogu Martina Zeta s lapidárním názvem Nekrolog. Křest Nekrologu bude doprovázet i autorova živá performance, což je médium, které Martin Zet využívá dlouhodobě. Performance je také součástí vernisáže, během které dojde k přesunu návštěvníků z „Terasy“ v galerii na „terasu“ Fakulty výtvarných umění VUT.

Druhá část z trilogie výstav zaměřené na různé druhy smyslového vnímání, kterou autorky v letošním roce připravují pro prostory galerie konText, vznikla ve spolupráci s hudebním skladatelem Lukášem Rothem. Mária Štefančíková a Nóra Ružičková vyzvaly tohoto čerstvého absolventa Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, aby vytvořil hudební interpretaci olfaktorické kompozice parfuméra Roberta Haváče, která byla v galerii konText představena jako úvodní projekt zmíněné trilogie. Došlo tak k další transformaci – od původního obrazového východiska přes verbální popis a jeho olfaktorické ztvárnění až k hudební kompozici.

Prostředí, v němž žijeme a které dennodenně vnímáme, označujeme zjednodušeně jako reálný svět. Do jaké míry jej ještě dokážeme odlišit od světa virtuálního nebo duchovního je otázkou subjektivní interpretace, v jejímž rámci se mnohdy nevyhneme ani uvažování o možnosti existence dalších světů. V jednom z takovýchto paralelních světů mohou například přebývat zmizelé „věci“. Dostat se k jeho břehům bývá snadné – postačí být nepotřebným, zapomenutým, nežádoucím. Je možné nechat zmizet drobný předmět, osobu, budovu, letadlo, myšlenku, ba i celý kontinent. 

Galerie TIC nejsou sbírkotvornou institucí se stálou expozicí – realizují paralelní soustavy krátkodobých výstav. V rychlém programovém sledu tak zůstává trvalou právě jen nestálost a permanentní mizení. Výstava „Výběr ze sbírky“ je (intuitivní) reakcí na tento provoz: komentuje sběratelství, archivaci a muzejnictví.

Pro tvorbu Mariky Volfové je příznačná vizuální dravost, divokost a expresivnost odkazující až k art brut. Při pohledu na její díla člověku naskakuje husí kůže a současně chce odvrátit zrak a promyslet si, zda se bude dívat dál. V tomto rozhodnutí je obsažena jistá dávka magie i sadomasochismu, který musí podstoupit. Potom se před ním rozprostřou archetypální výjevy, jejichž rozsah a energie jsou jako sopečná láva, jež se právě dostala na povrch a bere s sebou všechno, co jí přijde do cesty. Animální sexuální a krvavé motivy se kumulují v drásající feérii. 

Nejasné, nedokončené, neurčité a chybějící části jsou přirozeně tím, co okamžitě vzbuzuje pozornost. Znejasňování sice nabádá k uvažování a hledání, není ale nutné snažit se všechno vždy racionálně pochopit, bývá dokonce i přínosnější nechat se unášet intuicí a fantazií. V tvorbě Kateřiny Burgertové se v jistém okamžiku nečekaně prolnula malba s velkoformátovou kresbou a poezií. Všechny tři nesou jeden bohatě rozvětvený příběh, který ve výstavní expozici nabírá novou dimenzi v sérii nástěnných kreseb, papírových objektů a sbírky básní s prvky balady. Mikrosvět tohoto rozsáhlého příběhu, jehož část se nám zde odkrývá, se začal odvíjet během autorčiny tvorby diplomové práce s názvem Enfant sauvage (Divoké dítě) na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně v roce 2012, pokračuje dodnes a zcela jistě bude pokračovat i nadále. I když se nám často může stát, že se v něm ztratíme, je potřeba nevzdávat se a hledat cestu dál, nahlížet na předměty a jejich významy jako na otevřené indicie, které nás ponesou do říše tajuplné a přízračné… až najednou „zmizí beze zbytku, celý vesmír v jednom střípku.“

Pozvánka, kterou právě držíte v ruce, je vytištěna na bílém papíře v barevné syntéze CMYK. V různých světelných podmínkách se její barevnost proměňuje, tak jako se proměňuje i barevnost pláten v expozici. V aktuální instalaci vychází Břetislav Malý z díla Ludwiga Wittgensteina Poznámky o barvách. Filosofie míchání barev se může zdát na první pohled jednoduchá. Dělením a slučováním barev se však v průběhu dějin zabývali i další přední myslitelé – Isaac Newton, Johan Wolfgang Goethe nebo Immanuel Kant.

Umělce při jejich tvorbě i diváky pří vnímaní umění do velké míry ovlivňují aktuální vědecké poznatky. Současného člověka, který je vystavěn pluralitnímu vnímání světa, čím dál intenzivněji formuje kultura a pozorování virtuálního světa. Jakub Roček – student Ateliéru kresby na FaVU – se již delší dobu zabývá stavbou 3D objektů a prostředí ve virtuálním světě. Uvažuje a tvoří svá díla synkreticky: zkoumá a pracuje jako vědec. Jeho instalace Cyklopedie zdůrazňuje cykličnost informací/dat a všudypřítomnou matematizaci světa, která pohlcuje svět fyzický. Což vzbuzuje otázku, jestli si vystačíme na tomto světě pouze s rozumem? Newtonovsko-karteziánský model výkladu světa, který staví na pozorování přírody, nám nestačí. Pochopit svět z jednoho úhlu pohledu již není možné, a tudíž ani určitý pohled není možné označit za jediný správný. Metaforicky můžeme mluvit o holotropním obraze světa, v němž je důležitá každá část v celku a celek v každé své části.

Internet, kyberprostor a biotechnologie s sebou přinesly řadu otázek, s nimiž se snaží jejich uživatelé vyrovnat – synkretismus, simulaci, absence tělesnosti, ztrátu identity atd. Reflexe proměny společnosti vlivem nových technologií se v umění až do 90. let vyvíjela spíš v utopických a technooptimistických vizích. Marie Lukáčová naopak zpracovává ve videokolážích vidinu bezcenného vývoje aktivizmu a pesimistický obraz společnosti podvolující se diktátu ze strany neživé architektury.

Projekt Síť navazuje na autorovy předchozí pokusy opustit prostor malby směrem k pohyblivému obrazu. Vladimír Houdek pokračuje nadále v modernistickém duchu, ale zároveň experimentuje s novými formami. Představí novou sérii koláží a krátkých videí, které vychází z jeho filmu Kanoucí šíře. Na choreografii tance ve videích autor opět spolupracoval s Hanou Polanskou Turečkovou. Tanec vychází z koláží, které tímto způsobem interpretuje a překládá do jiného jazyka. Výstava nabízí spektakulární a výrazově vytříbenou koláž na pomezí instalace, divadla, kabaretu, filmu a fotografie. Nosnou obsahovou konstrukcí instalační koláže se stala síť, která tvoří rastr, na jehož pozadí se vše odehrává. Síť se stává nejen prostorem, ve kterém se pohybujeme, o který se můžeme zachytit, ale také prostorem, který zachytává nás. Koláž se tímto způsobem vrství a divák se stává jednou z ingrediencí díla.

Hlavním motivem výstavy je přístup kurátorů k výběru děl a koncipování výstav. V současném umění není neobvyklé, že si kurátoři nevybírají jen z existujících děl, ale vyberou si autora, jemuž zadají téma, na které umělec “vyrobí” nový artefakt, situaci nebo video, nebo upraví dílo již existující. Kdyby nedostal toto zadání od kurátora, dílo by pravděpodobně nikdy nevzniklo. V historii umění je tento model zakázky na dané téma a pro určitý prostor zcela přirozený. Dílo je realizováno na zakázku pro jednoho adresáta nebo jedno místo, díla umělců jsou také dělané na zakázku pro jiné umělce, jsou i díla, které si umělci nechávají vyrábět u neumělců, díla na zakázku spadající do užitého umění, projekty pro určitou instituci atd. Výstava Site specific : Umění na zakázku kromě této roviny prezentuje i díla, které se chameleonsky přizpůsobili nové situaci nebo metaforicky tento přesun a posun zobrazují.

Od 23. 9. 2014 proběhne v Galerii mladých výstava studentů Střední školy umění a designu, stylu a módy a Vyšší odborné školy Brno slavící tento rok 90. výročí založení. V průběhu pěti týdnů se formou krátkých výstav postupně představí sedm oborů školy sídlících v budově na Husově ulici (bývalá ŠUŘka): Ilustrace, Malířství, Nová média, Design interiéru, Grafický design, Produktový design, Fotografie a média. Každá z výstav bude zahájena vernisáží a celý blok bude doplněn doprovodným programem v podobě přenesení vybraných vyučovacích hodin odborných předmětů do prostoru galerie. Návštěvníci galerie budou moci tímto způsobem nahlédnout do live vyučovacího procesu.

Pod nebo nad úrovní našeho světa existuje svět jiný. Odchází tam většina z nás více či méně dobrovolně každý den na mnoho hodin. Definitivně a na věky proměnil svět reálný i mezilidskou komunikaci. Martu Fišerovou zajímá kontrast těchto dvou světů. Autorka mohla sledovat příchod, vzestup a částečně i zlidovění virtuálniho prostoru. Zdá se, že díky této časové výhodě může klást otázky, hledat mezi světy balanc, smiřovat je nebo mezi ně vkládat klíny, popřípadě je mytizovat. Uvažuje jak komunikujeme, kam jsme se dostali v době “digitální reprodukovatelnosti”. Nesporné je, že virtuální svět a s ním související technologie vytváří nové generační propasti. Různé “tajné” kódy se staly jazykem zdigitalizovaného světa. To, že jsou někde dekódovány snáze a někde hůře, může být, mimo jiné, otázkou flexibilnosti a ochoty posunout se o kousek dál ve vývoji. Technokratické tendence vzbuzují i principiální averzi k novým technologiím a selektivní přístup k nim se stal součástí životního postoje. V oblasti umění vznikl již pojem “postinternet”, i když z hlediska logiky historie se nacházíme spíše ve věku “raného internetu”.
 

 

Eva Jaroňová je multimediální umělkyně, která se věnuje malbě, kresbě, hudbě v kapele ◊►≈ a performance v projektu SITCOM. Ústřední motiv její tvorby je boj dobra se zlem, a z něho pramenící různé způsoby smrti a apokalyptické vize. Komiksové a kresebné zjednodušení sice užívají černý humor, ale obsahově reagují na zásadní problémy jako jsou genetické mutace, sociální a klimatické změny a s tím související psychické problémy jednotlivců. V rámci prolínaní, mixování či samplování dochází u Evy Jaroňové v hudbě i ve výtvarném projevu k psychedelickým střetem třetího druhu, kdy se v lese docela přirozeně vynoří zombie nebo beruška v nadživotní velikosti. Série barevných akvarelů s beruškou, ptáky, bažinou a ženami v agonii zobrazuje sny a noční můry. Ve všech kresbách je jakýsi definitivní klid a hrobové ticho, které vychází ze statičnosti a zachycení okamžiku bodu zlomu, kdy se oběť, smíří s tím, co se děje. Ve všech motivech je díky všudepřítomné smrti a krve cítit dekadentnost, která se revitalizuje s aktuálními žánrovými přísadami béčkového hororu, pohádky a trashového sci-fi, a to v důsledku reakce na nové technologie, které naopak neguje užíváním těch zastaralých, například i tiskem průvodní autorské knihy na risographu.

Projekt Páření je zaměřen na malířskou spolupráci studentky Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity a absolventa malířského ateliéru Fakulty výtvarných umění v Brně. Jejím výsledkem jsou společně i samostatně malované obrazy, které nespojuje toliko zobrazované téma jako samotná koncepce jejich vytváření postavená na střetu dvou odlišných výchozích pozic. Pozic, jež se vzájemně ovlivňují a usměrňují nebo naopak destruují jedna druhou. To vytváří podmínky pro zkoumání nové metodologie – přehodnocování vlastních tvůrčích postupů a  objevování nových.

Reinstalovat na tom stejném místě výstavu zaměřenou na diváka a různé typy interpretací uměleckých děl zavání jasnou recyklací a odkazuje k výstavní a institucionální kritice. Výstavní projekt No Comment v původní kurátorské koncepci Zuzany Janečkové a Maji Štefančíkové prošel již dříve jednou recyklací na jiném místě (galerie AULA). V No Commentu jde o logické vyústění projektu, který je jako celek zacyklen v množících se reinterpretacích. Nechat reinterpretovat výstavu v tomtéž prostoru od jednoho z vystavujících autorů a postavit ho do role kurátora je o alchymii kurátorství, vystavování a vzrušujících řeťezových reakcích, jak o nich píše americký umělecký kritik Jerry Saltz s vědomím, že jedna a jedna jsou tři. Vystavující: Peter Barényi, Cyril Blažo, Lucia Horňáková Černayová, Eja Devečková, Eva Drozdíková, Guma Guar, Zuzana Janečková, Krištof Kintera, Tomáš Klima, Petr Krátký, Henrik Martin, Erik Mátrai, Marianna Mlynárčiková, Mr. BRA, Lucie Nechybová, Veronika Přikrylová, Tereza Ruller, Nóra Ružičková, Jano Šebík, Maja Štefančíková, Martin Zet.

Reinstalovat na tom stejném místě výstavu zaměřenou na diváka a různé typy interpretací uměleckých děl zavání jasnou recyklací a odkazuje k výstavní a institucionální kritice. Výstavní projekt No Comment v původní kurátorské koncepci Zuzany Janečkové a Maji Štefančíkové prošel již dříve jednou recyklací na jiném místě (galerie AULA). V No Commentu jde o logické vyústění projektu, který je jako celek zacyklen v množících se reinterpretacích. Nechat reinterpretovat výstavu v tomtéž prostoru od jednoho z vystavujících autorů a postavit ho do role kurátora je o alchymii kurátorství, vystavování a vzrušujících řeťezových reakcích, jak o nich píše americký umělecký kritik Jerry Saltz s vědomím, že jedna a jedna jsou tři. Vystavující: Peter Barényi, Cyril Blažo, Lucia Horňáková Černayová, Eja Devečková, Eva Drozdíková, Guma Guar, Zuzana Janečková, Krištof Kintera, Tomáš Klima, Petr Krátký, Henrik Martin, Erik Mátrai, Marianna Mlynárčiková, Mr. BRA, Lucie Nechybová, Veronika Přikrylová, Tereza Ruller, Nóra Ružičková, Jano Šebík, Maja Štefančíková, Martin Zet.

Výstava Zůstaneš tu sama v posteli posypaný kytičkama je založena na soustavnější  spolupráci autorek Evy Jaroňové a Pavly Kantorové, které jsou absolventkami Fakulty výtvarných umění v Brně. Obě autorky pracují s magickými prvky, tajemstvím, pohádkami a mysteriózním výkladu koloběhu světa. Jejich instalace připomínají uhrančivé oltáře či minisvatyně. Východiskem série objektů  a instalací v prostoru konTextu jsou texty napsané pro jejich společné projekty, které se pohybují na hranici audiovizuální tvorby a performance. Na vernisáži vystoupí autorky se svým hudebně-performančním projektem Sitcom.