Exhibition title My Brilliant Friend (Geniální přítelkyně) quotes the novel tetralogy by Elena Ferrante, that is a spectacular portrayal of the narrator ́s friend. The exhibition follows the phenomenon of friend portrait by a couple of contemporary artists. It opens questions of identity, depiction and development of this traditional painting concept in the present era of selfies. Portrait or self-portrait relates to some obsession, which is repeatedly used by authors capturing faces of their family and friends or their own. In general, the human psyche is more sensitive to the reception of faces, and their depiction is faithfully ́engaging and thrilling.
Fundamentals of Max Dvořák´s (*1990) works are the text and the narrative, specifically the talks of anonymous actors. In the exhibition in Galéria mladých (Youth Gallery), we have confronted these talks within controlled setting of a videoinstallation turned inside out. At its core lays a monologue of a man, who is simultaneously presented in sound and visual form. At one hand, we perceive him from the sound monologue, which becomes our own internal voice and cannot be escaped; on the other hand, we watch him in a simultaneous transcript of the sound track presented on a reading device, all this brings us to a special situation, when we become a potential object of his interpretation by double perceiving the text.
Sharing experience through imagination, storytelling, and sharing experiences is a traditional method of psychotherapy used in Jungian-type analytical psychology, especially in catatymically imaginative psychotherapy. The installation, which we are entering at the exhibition of Tania Nikula and Linda Hauerová entitled About trees, a jellyfish and stomachache, at the first sight evokes the impression of a kind of therapy through the imagination of nature. It deals with a person's frequent desire to disappear in the forest, to observe the stars and to enjoy the blending of reality with imagination.
Radim Langer belongs to a group of painters who thematise painting itself. It is not only a matter of searching for regularities or justification of one’s own artistic approach, but rather of offering a commentary on the position of painting in cultural history, communication networks, within society, while simultaneously drawing the audience’s attention to their own perceptions and expectations. Thinking about painting involves references to its benefit and, at the same time, to the handicap of traditional media as well as its role in post-conceptual art and self-referential art strategies. Langer draws attention to the tension between painting work and its traditional symptoms like handicraft or originality, and technical elements in terms of subject matter and execution. The logic of this approach also includes the artist’s switching between creative disciplines such as literary activities or curating. The Abstract Machine exhibition is the result of his current re-evaluation of methodological and thought principles of working with painting – with a painted picture. Certain original inner motives and motivations, for example, purely practical examination of a painting in connection with the phenomena of work and mechanical manufacturing, or a reflection of the industrial dimension of the painting-object in today’s visual world, remain unchanged for the artist even though it is not necessary to search for them in contemporary pictures. Previous literality has disappeared, obvious thematisation has disappeared. The current approaches mix abstraction – realism – creating paintings as new realities, working out corporeality and deterritorialising an image based on the cartographic disintegration of the world, the disappearance of nature and one’s own autobiography.
The project was supported by funds from the Specific University Research scheme for 2019.
Only place, about which we can say with certainty, that there´s life, is the planet Earth. Smart cities may in the future float on the water and fly through the universe. The life has bounced into the ability of producing dynamic lift power at many occasions, but the wings stay still important. God´s Work is a metaphorical initiation of flight, in which you can experience this uplift and beauty of nature in its rawness. The ability to absorb it and inability to bring this experience to gallery space were the main impulse for creation of this large-scale project. The exhibition is a journey here. It is possible to see it also from Taoist point of view, where the journey itself becomes both goal and work. All the traditional principles of the gallery organisation are disrupted and revaluated. Accompanying programs of the exhibition, are an equivalent or even main part of the project. “Journey” in the exhibition involves visits of artists, who work with and in the nature, and also of the artists, who only observe nature and install it in the aseptic gallery space, which has also transformed into one of many journeys. Contrast of the artificial and natural is what allures us. The inaccuracy of place, time and experience. The accuracy of the moment. The ability to perceive now and here, to share without words, to contextualise without manipulation. Nature is form of both body and spiritual cleansing. The project does not have ordinary curator, nor the architect, it is a live socio-system, which acts on both layers – the exhibition as an experience superior to the anesthetisation of nature against the nature as a product of art and discourse.
Similar program can be found on gallery website and Facebook profile.
It seems, that fundamental characteristic of reality is to check us from time to time and to change the way of play. Disruption of the present way of play is given both by technological changes of the social interaction platform and medial intense external forces. We may call it “technorealism”. Current informational and technological acceleration of society makes not only new identity, but also stability necessary. Moments of disorientation, where senses and pursuit of meaning run at higher speed and backup engines are turned on, open new chapters of our life. Disorientation may serve as an exceptional opportunity to make clear own position within the societal structures and its relation to the world. That said, as a recourse for regaining the orientation.
Another exhibition in the exhibition cycle by Barbora Zentková and Julie Gryboś focuses on the theme of collective fatigue and exhaustion. Each following exhibition carries clues from the previous one. Rather than a program-conscious composition, it is a spontaneous commixture of meanings, manners of communication and to an extent of material rendition. Metal objects are interwoven with textiles and have an ambiguous media character that blurs the lines between a genre category, such as fine and applied arts or two-dimensional painting and a three-dimensional object. A reference to painting, on which the artists focused previously, is apparent within the framework of media diffusion. Metal meta-furniture constructions can be perceived as a frame which is interwoven with abstract painting composition. Objects form a complex spatial environment that activates various senses of the audience members. However, the authors are careful, not manipulative, with enticing emotions. At the same time, they are aware of the importance of aesthetic captivation of their works which they, however, use as a means to articulate individual themes, often containing aspects of extinction, crash, or degradation. The answer to the current culminating crises, be it societal or personal that always immediately follow, is the necessity to slowdown and keep calm. The ritual of relaxation is encoded within the installation in Galerie u Dobrého pastýře on many levels, the most apparent being in the way in which the thin cotton ropes are woven into the metal constructions. They are reminiscent of the almost forgotten techniques of macrame and weaving. Persistent and intricate handwork arouses meditative, escapist satisfaction. The title of the exhibition Tea Bags on Eyelids not only reveals a lifehack how to ease the tension in tired eyes but also a source of the cotton yarn pigmentation. The color palette is formed by refracted shades of ocher and blue as a result of an infusion of different types of tea leaves and herbs. Additionally, it is the first time Julie Gryboś and Barbora Zentková used this natural pigment in their object work. Tired eyes can also be observed through the repeating motif of tears in the morphology of interwoven metal constructions, beeswax filling separating walls or boards on the floor similar to a spa floor tiling. Beeswax is another material present in the installation from the relatively limited range. Tear-shaped modules were created by melting down relaxing aromatic candles. Even some yoga asanas release emotions and can activate weeping. Between the escapist relaxation and existential anxiety of the current crisis there is a sense of vibration. It can be seen in the strings of screen dividers containing grainy pictures and heard from the strings of a guitar played by Jan Tomáš who composed a musical composition specifically for the installation. Even though the skepticism springing from the crisis is rather serious, it is communicated empathetically and nonviolently, particularly through an easily digestible and, in fact, rather pleasant melancholy. The range of perception is among other things apparent not only in the imaginativeness of symbols through which the authors formulate their themes but also in the respect towards creative autonomy which is a crucial requirement for a collaboration in an artistic duo.
Barbora Kleinhamplová introduces works related to topics of power and collective trauma. The centerpiece of the exhibition is the film Irresistible which was created in collaboration with the queer dominatrix, Mistress Velvet. The film opens up a space for discussion of BDSM as a subversive sphere thanks to which a wide-ranging public change can be implemented through an individual. Working in dialogue with the film are additional layers that expand upon the film. Besides an older film, MPEG Girl, presenting a portrait of a porn actress Lída setting up a stark contrast to the emancipation position represented by Mistress Velvet in Irresistible, Kleinhamplová also presents objects and an audio-installation created specifically for this exhibition. The audio-installation was created in collaboration with Thea and Lucky.
Zbyněk Baladrán’s author exhibition introduces his newer works focused on the discrepancies between the contemporary world and the manner in which it is exposed and revealed by art and art practice. Artistic rendering provides a large degree of ideological openness and methodological un-rigidness, it offers a more straight forward, more effective, and more flexible tools of communication in comparison to those of the scientific community and the media. Aware of these “weapons,” Zbyněk Baladrán sets to interpret important socio-political phenomena that are often not at the center of our attention. Rather than offering a clarification, the author raises awareness in regards to the fascinating ambiguousness of our world.
Dominika Dobiášová is a student at the Faculty of Fine Arts (Brno University of Technology) led by Vasila Artamanova and Marie Štindlová. Her paintings are full of subtly portrayed dream-like scenes of stylized figures which link together the world of fantasy and pop culture in an unconventional manner. Dominika Dobiášová’s paintings beg to be interpreted as reflections of literary genres; they can be seen as fairy tales, fantasy, dystopian sci-fi or even as a social-critical novel. The interpretation is, of course, up to the reader. They contain a multitude of symbols and references to be understood only by those in the know, however, the paintings will also capture the attention of those who do not understand their iconography and are “only” intrigued by their strong emotionality and aesthetic suggestiveness. The composition is that of a theatrical or movie mise-en-scene, has thoroughly thought-out pictorial plans with expressively stylized characters, which are people as well as phantoms and things. The scenes set in a distorted space with dramatic lighting have an eclectic atmosphere: they are reminiscent of Pre-Raphaelites, Surrealists, Art Nouveau and Romanticism.
This year marks the 50th anniversary of the legendary Galerie mladých in Brno. There is no more appropriate format than a performance to celebrate this type of institution. However, it is not about performances as an artistic genre, but about the performative concept, which will be the subject of this year’s open call. The Open Call paraphrases this typical dramaturgical practice and its history, as it has probably had as long an existence as the gallery’s open call program. What is usually closed behind the office door will this time take place in public: the selection committee will discuss the submitted projects directly in the gallery and, moreover, will allow interested artists to comment on their own projects “on the spot”, as was once the case in Galerie mladých.
One of the functions of the architecture of Gothic cathedrals was to provide the visitor with an overwhelming experience and to lead them to contemplate themes more sublime than their “everyday existence”. In today’s visually overwhelming age, such effects are much more difficult to evoke. Filip Dvořák’s exhibition project reflects this situation from several levels:
The exhibition, entitled Who's Afraid of Red?, is a selection of the work of long-term collaborating artists who are currently linked by their membership in the Union of Soviet Artists. Founded in the autumn of 2016, this extended international group stands for a programmatic turn towards realistic work from the second half of the 20th century, mostly produced in the former Soviet Union. Essential for them is the search for a creative and social stance that integrates aesthetic and political dimensions. The movement relates to the ideas of communism and humanism, which for the authors represent the only effective = revolutionary perspective of today. Artists reject the individualistic model of work, but on the other hand, they do not want to deny or reject authorship. What is essential is that they do not strive for original expression and style: they work together, share their skills and programmatically influence each other, which is related to the use of a common genre register, painting techniques and iconography, the staple of which is a rather broadly understood socialist realism. The portraits, still life paintings and landscapes in the exhibition are complemented by political satire and cartoons that address the local art establishment. An important point of the installation is a jointly produced painting completed before the opening of the exhibition, which “emblematizes” the artists’ shared position. Here, the artists eliminate the subjectivism that is deliberately dissolved in the formal “indistinguishability” of the individual author’s handwriting.
Devadesátá léta jsou – možná už zbytečně – chápana jako „bílé místo na mapě“, jemuž nebyla věnována dostatečná odborná pozornost a které ještě nebylo adekvátně zhodnoceno. Pocit této nedostatečnosti podporuje fakt, že devadesátky představují zlomové období, které zásadně zformovalo současný výtvarný provoz; že se jedná o období radikální a „nenávratné“ proměny kulturní produkce a distribuce. Tehdejší dění se stalo argumentačním klíčem dneška, stejně jako objektem retro nostalgie i mnohokrát převyprávěných legend.
Některé nápady „visí ve vzduchu“, a proto je ve stejný čas a nezávisle na sobě uchopí víc lidí. V této logice se setkal nápad kurátorky Galerií TIC Mariky Kupkové a kurátora a pedagoga Petra Kamenického z Katedry výtvarné výchovy PdF MU uspořádat výstavu Tomáše Přidala a Barbory Přidalové. Každý z kurátorů měl tento záměr spojený s odlišnými motivacemi. Marika Kupková hledala pro výstavní program Galerií TIC na rok 2016 autora, který je spojený s lokální kulturou, ale jehož tvorba není provinční; který příliš necirkuluje v programech jiných výstavních institucí, ale současně nabízí přesvědčivá umělecká sdělení. Petr Kamenický zase vycházel ze zadání uspořádat výstavu v rámci Týdne výtvarné kultury, jejíž letošní motto zní: Napiš obraz!. Pro spojení obrazu a textu se jako ideální zástupce nabízel právě Tomáš Přidal jako básník a současně ilustrátor. Nota bene když se jedná o jednoho z výrazných absolventů výtvarné výchovy PdF, na které Petr Kamenický prostřednictvím výstav soustavně a zdařile upozorňuje.
Jak pojmout retrospektivní výstavu umělce, který svoji tvorbu permanentně rekapituluje? V případě Martina Zeta se v podstatě nabízí dvě krajní řešení. Prvním řešením by byl pokus vměstnat do komorních prostor galerie celý jeho „život a dílo“. Což je ovšem nesplnitelný požadavek jednak kvůli prostorovým dispozicím galerie, jednak kvůli Zetově „multi-archivářské“ povaze, pro kterou je vlastně nejvhodnějším médiem kniha. Výstavu tak „nutně“ provází i vydání katalogu Martina Zeta s lapidárním názvem Nekrolog. Křest Nekrologu bude doprovázet i autorova živá performance, což je médium, které Martin Zet využívá dlouhodobě. Performance je také součástí vernisáže, během které dojde k přesunu návštěvníků z „Terasy“ v galerii na „terasu“ Fakulty výtvarných umění VUT.
Výstava Kateřiny Držkové spadá do frekventovaného oblasti současného umění zabývající se mediální sebereflexivitou. Navzdory tomu, že se jedná o dlouhodobou tendenci vizuální kultury 20. století, je zřejmé, že je potenciál sebereferenčních přístupů nevyčerpatelný. V případě fotografie, která je podobně jako film vázána na technologický aparát zřetelněji než klasická výtvarná média, má toto pojetí obzvláště výraznou pozici. V podstatě není důležité, co je snímáno, není ani podstatný sám autor a jeho tvůrčí originalita, jako schopnost o procesech snímání a cirkulace obrazů přemýšlet a účinně referovat.
Galerie TIC nejsou sbírkotvornou institucí se stálou expozicí – realizují paralelní soustavy krátkodobých výstav. V rychlém programovém sledu tak zůstává trvalou právě jen nestálost a permanentní mizení. Výstava „Výběr ze sbírky“ je (intuitivní) reakcí na tento provoz: komentuje sběratelství, archivaci a muzejnictví.
Na začátku „příběhu“ této výstavy stojí zaujetí kulturami, které s jistou dávkou idealismu stavíme do protikladu vůči naší konzumní a přetechnizované společnosti. Nezávisle na sobě si moment cesty jako přelomové zkušenosti prožily obě vystavující autorky – Barbora Fastrová například v Peru, Johana Pošová na Islandu – a pro obě byla tato zkušenost jedním z podnětů pro společensko kritický komentář, který je přítomen i na této výstavě. Pro tento příběh je samozřejmě podstatnou i okolnost přátelství a umělecké spolupráce obou autorek, která byla institucionálně rámovaná jejich společným studiem v Ateliéru fotografie na VŠUP v Praze. Fascinace tzv. tradičními kulturami a přírodními národy je vedly k pozorování jejich panoptikálních otisků a evokací v našem prostředí. Navštívily tohoto druhu esenciální instituci: monstrózní zábavní komplex Tropical Islands u Berlína. 24 hodin denně, v zastřešeném areálu si zde lze spolu s wellness, restauracemi a obchody pohodlně užívat i kvazi tropický prales, mořské laguny a další atraktivní cíle exotických dovolených.
Výstavní projekt Dušana Zahoranského reaguje na místní kulturní kontext, a to hned v několika rovinách. Tou nejzjevnější je umístění děl Dalibora Chatrného do výstavy. Z rozsáhlé a mediálně rozmanité tvorby tohoto významného brněnského umělce byl pro danou příležitost zvolen soubor fotografických intepretací perforací a okreslováním. Chatrného zásahy poutají lehkostí a citlivou nápaditostí, s jakou doplňují výchozí obrazové motivy. Jedná se spíše o upozornění na dílčí linii, detail, než o transformaci předlohy.
Název výstavy slovenského umělce Martina Špirce Moře klidu (Mare Tranquilitatis) odkazuje k prvnímu místu přistání člověka na Měsíci. Jedná se o dvojí metaforu: jednak o programový příklon k médiu malby, kterému se tento vystudovaný malíř zatím věnoval spíše okrajově, tedy o jeho vstup do nového, neznámého světa; jednak o evokaci stavu soustředění při malířské práci. Špircova „malířská výstava“ ovšem nezůstává u závěsného obrazu, ale zahrnuje i sochařské modely a environmentální koncept.
Matyáš Chochola a Ladislav Vondrák k této výstavě přistoupili jako nomádi typu „lovci a sběrači“. Při její přípravě sesbírali množství předmětů z vybavení domácností a různého DIY materiálu, který začali opracovávat a pojednávat přímo na místě: jednak do sochařských a malířských objektů, jednak jako prostředek zabydlování, okupování prostoru expozice. Uchopitelnou ideou jejich spontánního (jakkoli poučeného) přístupu je situace umění a umělce v institucionálních souvislostech. Otevírají související témata společenských relací či estetických stereotypů tohoto světa, které s pobavením testují a různě převrací. Divák (i kurátor) se v nich pokouší orientovat: všímá si povědomých stylových odkazů, známého technologického postupu, instalačního pojetí.
Výstava Kataríny Hládekové je první z připravované výstavní série, které se zabývají zobrazováním a vnímáním. Autorčiným klíčovým pojmem je model jako schéma objektu, ideje nebo jevu, na což se soustředí kontinuálně už od svých magisterských studií na FaVU VUT. Projekt pojednává o virtuálním internetovém prostoru, v němž jsou obrazy opakovaně redukované a zploštělé, a to jak doslovně, neboť podstatou fotografie, tvořící většinu obrazů na internetu, je zobrazovat prostor na ploše, tak abstraktněji – komprimací digitálních formátů a přizpůsobováním zobrazení formátu monitoru. S tím souvisí také ztráta autorství, k níž dochází mnohovrstevným prolinkováním, kdy se vystopování původu obrazů stává nemožným i bezpředmětným. Přítomný kinetický objekt představuje modelovou situaci obrazů na internetu, které jsou přizpůsobovány formátu počítačového okna a které lze posouvat jen po omezené trajektorii. Zploštělost a fragmentárnost jsou vyjádřeny jednoduchou metaforou válce, naznačujícího obrazovou a prostorovou redukci jak v rámci omezeného zobrazení uloženého textu, tak v rámci jeho stlačování, které opakujeme a stvrzujeme pohybem celého mechanismu.
Videoinstalace Davida Možného Sleepless vychází z fenoménu kutilství a DIY kultury 70. a 80. let. Namísto „vlídné” poetiky neumětelství, retronostalgie či ostalgie ale účinkuje fobicky. Důvěrně známé emblémy vizuální kultury jako jsou interiérové dekory nebo tvarové detaily typizovaného nábytku se totiž “chovají” nečekaně a nepředvídatelně. Nabízí se srovnání s tísnivou atmosférou hotelu z kultovnímu hororu Shining od Stanleyho Kubricka. Povaha tohoto světa totiž odkazuje k podobně rozkladným stavům vědomí a nestálosti smyslového světa. Sugestivnost je zde specificky posílena tím, že se nacházíme ve známých kulisách domácí bytové kultury.
Ilustrovaná vyprávění o současných dějinách
Projekt Pavla Ryšky sleduje vizuální stopy zapomenutých praktik i proslulých fenoménů poválečného Československa. V sedmi dílné projekci zpracovává vizuální a ideologické emblémy 50. let: všímá si rostoucí obliby umělé výživy ze sušeného mléka na úkor kojení, obláčků cigaretového kouře jako relevantních ukazatelů stoupající životní úrovně nebo šíření zpráv o nálezu takzvané „živé hmoty“, která měla na počátku padesátých let zdiskreditovat v zemích sovětského bloku genetiku. Některé z těchto jevů byly už ve své době považovány za anachronismy a všechny dříve nebo později vyvolaly silnou odezvu. Společenský pohyb je vyplavil na okraj zdánlivě stejnoměrně proudícího času, kde by je rád zanechal jako relikty jednou provždy překonané minulosti. Přežitky nicméně vykazují odlišný rytmus a totalitu času popírají ve zvláštních spojeních opakování a odlišnosti.
Malby a objekty Milana Housera vznikají ve velkých sériích, jež nemají pevný rozsah a často ani přesnou dataci. Důvodem není jen technologická náročnost opakovaného přelévání a dlouhodobého vysychání vrstvených barvených laků, ale i autorova „liknavost“ co se týče definitivního dokončení díla nebo ústupu od určité výrazové koncepce. Návraty ke starším pracím a paralelní výroba nových spojuje jeho poměrně rozsáhlou uměleckou činnost do souvislého a prostupného celku. Typická je pro něj orientace k „čistým“ optickým kvalitám barvy a k estetickým vlastnostem použitého materiálu včetně těch nejelementárnějších složek jako je třeba rám obrazu.
Z rozmanitých obsahů, které lze s kategorií „práce“ spojovat, se soustředíme především na její introspektivní rovinu: na promýšlení a posuzování vlastní činnosti. Autor si je svým čtenářem, divákem i metodologem a arbitrem. Jako „práci“ pravidelně označujeme texty, umělecké projekty a artefakty, čímž příznačně posouváme důraz od samotného výsledku směrem k otevřenému procesu vzniku. Vystavený soubor zahrnuje různé referenční přístupy „myslím na to, jak myslím“, „myslím na to, jak pracuji“. Představuje emoční postoje k vlastní práci, komentáře k jejím metodám a postupům, a to jak v abstrahovaných formách, tak v proklamacích nebo poetických metaforách. Jedná se o jakési pohledy do zrcadla, které odráží naši touhu i skepsi vůči smysluplným činům.
Romanu Štětinovi se daří vystihnout zvláštní situaci vnímání, kdy je autenticita – například společné zobrazení nebo synchronnost obrazu a zvuku – „nemístná věc“. Jedná se o zaznamenávání skrytého aparátu rozhlasové tvorby. Studia, techniky, personálu, tj. všeho, co jako posluchači „nepotřebujeme“ vidět. Nastává opačná problematizace našich recepčních stereotypů, než jakou jsme zvyklí podstupovat: namísto asynchronicity obrazu a zvuku se stává překvapivou právě jejich souhra. Dochází nejen k rozšíření vjemů, ale také k transformaci stávajících, jako při přechodu od němého filmu ke zvukovému. Oproti tomuto příkladu v autorových videích a filmech ale nedochází k „adekvátnímu“ přizpůsobení původního média inovovanému, rozšířenému režimu. Jako bychom do filmové projekce souběžně pustili spontánně pořízený audio záznam celého natáčení.
We think in dualistic patterns: life/death, digital/analogue, reason/emotion, etc. It makes life more comfortable. That is why we are simultaneously interested in every upset and disturbance of these oppositions in their triviality and predictability. The project that Matěj Pavlík has prepared for Galerie mladých does so in the spirit of a forensic and speculative turn in art, through the interplay of historiography and artistic interpretation. He draws on the remarkable fact, unknown to many, that some academics and politicians turned to Western esotericism in the late socialist period, and that their interest went hand in hand with the contemporary intellectual reformulation of Marxist materialism.
As a creative tandem, Věra Lukášová and Markéta Lisá meet for the first time in a joint exhibition project. The result of this collaboration links the specifics of their independent artistic work, which in the case of Věra Lukášová refers to the broadly conceived medium of film, in the case of Markéta Lisá to literature, text and music. What they have in common is a special combination of sensitivity, humility and subtlety.
Anetta Mona Chișa
Anetta Mona Chișa is one of the outstanding personalities of contemporary Czech visual art. Her work on the verge of object creation, architecture and design contains a multilayered system of thought references and cultural quotations. Matter, image, body, movement and time figure here as something changeable and relational that we all create right here and now. And the exhibition can be a medium that can lead us towards to the resembling thoughts, that used to pass us by...
Katarína Hládeková has been focusing on the life story of Russian emigrant Matrena Makovická, who in the 1920s followed her husband, writer and doctor Dušan Makovický to Slovakia to live in seclusion after his suicide. Over the course of three years, the artist produced a series of exhibitions that, through Matrena’s fate, commented on issues of national identity, the stigma of emigration and the social status of the “woman of a great man”. Another possible interpretation of the turbulent life vicissitudes of Matrena and Dušan Makovický, who met as members of a community of followers of Leo Tolstoy’s teachings, concerns the disappointment of not being able to fulfill one's own ideals and convictions. Tolstoyism can be understood as a determination to live an authentic life based on the values of love, social justice, harmony with nature and faith, and a consistent rejection of social conventions. Similar values, incidentally, are embodied in contemporary ethical appeals to environmental responsibility and social emancipation. Katarína’s reflection does not slip into a one-sided or romanticizing interpretation or redressing of wrongs but hints at the complexity and ambiguity of the story, its actors, and the social climate of the time. The current exhibition takes Matrena’s story even further beyond its original historical starting point. With the participation of Václav Magid, it includes a commentary on those who create an interpretation of the world and its laws from historical realities, of which Matrena may be a part who approach this activity with great seriousness, even pathos, but also with anguish. Here the actor in the story and its possible narrator meet. What is remarkable is how close they are.
Our memory capacity is dying. With the rise of the internet, our brains have become better at forgetting. The GABA HEAVEN project seeks to re-examine the relationship between the brain and digital technology and redefine the correlation between memory and death. The exhibition space is conceived as a funeral hall of memory, borrowing Korean funeral attributes. However, this funeral is not somber, rather it is reminiscent of the funeral-celebration of Akira Kurosawa from the film Dreams.
Trin Alt, Tobias Izsó, Laya Laurence Mussi
Central to the collective project is an exploration of Trompe L'oeil, an artistic technique that deceives the viewer's perception through optical illusions. The aim is to bring together the practices of all the participating artists to create an immersive visual experience within the exhibition. The historical context of the Trompe L'oeil technique is intertwined with contemporary elements of interpretation such as those discussed in Norman Klein's exhibition "From the Vatican to Vegas". The exhibition itself will incorporate various components, including an airbrush mural, the incorporation of carved text directly into the surface of the walls, and the strategic placement of flat sculptural elements. These elements interact with each other, whether by overlapping painted surfaces or occupying separate spaces within the exhibition area, to foster a dynamic and thought-provoking environment for viewers to engage in.
Lucie Rosenfeldová
The exhibition project How to (Not) Remember Our Bodies is the outcome of a long-term artistic research on the topic of body memory in the field of reproductive medicine. The exhibition will include a newly produced film by the artist focusing on both the specific individual and collective experiences of reproductive medicine and its historical and political conditioning. It will thus build on the previous film, Uteruses and Brains, which was part of an exhibition at the Kurzor gallery curated by Jan Zálešák in 2022. In contrast to the previous film, the new film will draw on the subjective experiences of women participants in reproductive medicine in the context of Czech and Czechoslovak gynaecology, as well as historical material obtained from the NFA's medical film archive, information gathered from research at the Medical Museum in Prague, and ongoing consultations with experts in the field of bodily memory.
Karolina Raimund
Karolina Raimund (formerly Kohoutková) is an artist, curator and educator whose artistic and pedagogical practice has long focused on body design and performance, addressing feminist and queerness themes.Identitarian issues related to corporeality in her work are complemented by environmentally engaged projects. These levels are interconnected in Karolina's upcoming exhibition, which takes as its starting point an artistic intervention in the landscape that is linked to a specific place, a 3600 m2 farmland in South Moravia, which is still listed as the property of the artist's late great-grandmother. This field is part of one large whole and is thus cultivated in a similar way to the communist regime. The monoculture area is currently made up of smaller plots of land owned by several owners, which are visible only in the drawing on the cadastral map. It is almost as if they did not exist. Karolína decided to remove her great-grandmother's piece of land from this "role", so that her great-grandmother's field would be both a mediator and a pretext for haptic exploration and understanding of the landscape in its former and ideally perhaps future form. The artwork will be based on classical agrarian practice and will thematise the different phases of land care. The project is based on the need to "experience oneself"; to tune in to the life of a great-grandmother. It also stems from the fear that the earth will become even more toxic in the future.It thus builds on the ideas and practice of ecofeminism and highlights the imbalance of human and natural forces. The work will run as a longer term project respecting the natural cycle and will be presented as a sensory exhibition finding partial responses to the character and iconography of the territory through art. Field Revival will be in consultation with a member of staff from the Silva Tarouca Research Institute for Landscape and Ornamental Horticulture, a public research institution.